Kytaroví velikáni - Jorma Kaukonen

Kytaroví velikáni - Jorma Kaukonen
Kytaroví velikáni - Jorma Kaukonen

Konec šedesátých let, masové rozšíření filozofie hippies, děti květin, léto lásky roku 1967, festival v Monterey jako pomyslný začátek té změny a Woodstock jako vyvrcholení tohoto hnutí, hymnická skladba San Francisco (Be Sure to Wear Flowers in Your Hair) od Johna Phillipse z Mamas and Papas a nádherně zpívaná Scottem McKenziem... To byla doba...

A právě v této epoše vizí, nadějí a volnosti se objevuje kapela, která je obecně považována za jeden z těch nejvýraznějších produktů oné doby a která svou hudbou přispěla k definici sanfranciské dobové scény s výrazným přesahem, zejména časovým. A kdo že to stál při zakládání této formace, ze které vyplynuly hity jako Somebody to Love či platinový White Rabbit?

 

Jorma Kaukonen

Jorma Ludwik Kaukonen se narodil 23. prosince 1940 ve Washingtonu D.C. Méně obvyklé jméno vede ke zjištění, že jeho prarodiče pocházeli z Finska a Ruska...

Už jako teenager založil s budoucím kolegou Jackem Casadym kapelu The Triumphs, ale určitý posun nastal v době, kdy začal studovat na Antioch College, kde chodil na hodiny kytary k Ianu Buchananovi, který ho mj. seznámil i s tvorbou bluesového klasika Reverenda Garyho Davise, k níž se během své kariéry dost často obracel.

Roku 1962 se Kaukonen přestěhoval do San Francisca, kde se nejen zapsal na univerzitu Santa Clara, ale sám začal dávat hodiny hry na kytaru. Měl i samostatná vystoupení po místních klubech a na akustiku doprovázel dokonce Janis Joplin na historické nahrávce The Typewriter Tapes.

Kytaroví velikáni - Jorma Kaukonen
Kytaroví velikáni - Jorma Kaukonen

Jefferson Airplane

Základní zlom pak přišel roku 1965, kdy ho jeho známý, Paul Kantner lanařil do nově vzniklé rockové kapely. Kaukonen jako bluesový purista nejdříve moc nechtěl, ale nakonec, jak se sám vyjádřil, ho naprosto uchvátily možnosti výrazu elektrické kytary, a tak na to kývl. A protože se pořád řešil název, sám tehdy navrhl jméno Jefferson Airplane. (Traduje se, že to bylo podle jména psa jednoho jeho přítele, který dal svému mazlíčkovi jméno Blind Lemon Jefferson Airplane...)

V polovině roku 1965 tak v kapele byli Marty Balin (g, voc), zpěvačka Signe Toly Anderson, Kaukonen jako sólový kytarista, zpěvák a doprovodný kytarista Paul Kantner, bubeník Jerry Peloquin a kontrabasista Bob Harvey. Ti dva poslední byli rychle nahrazeni bývalým Kaukonenovým kolegou Jackem Casadym (bg) a bubeníkem Skipem Spencem.

Doba se hnula kupředu, volné myšlenky se rozletěly po celé Americe (a pak ještě dál) a kapela vyjela, jak se říká, ven.

Debut Jefferson Airplane Takes Off (1966) nebyl zase tak superúspěšný, jak se čekalo, ale přesto kapela zaznamenala vstup do celostátních anket. Jenže to se rychle změnilo. Obrovský nárůst fanoušků, obrovský nárůst dobové filozofie, výměna složení kapely (přichází mj. zpěvačka Grace Slick, jedna z nejtypičtějších dívčích tváří hudebního světa hippies) a výrazná instrumentální a autorská usazenost kapely přináší ovoce v podobě dvojky Surrealistic Pillow (1967), která kapelu přímo vystřeluje do nejvyšších pater Billboardu. Třetí místo, platinové ocenění a hity Somebody to Love, White Rabbit či She Has Funny Cars hovoří za vše.

Na třetím albu After Bathing at Baxter’s (1967) se kapela pustila do tehdy módního trendu větších kompozičních celků, což, přiznejme si, nebylo úplně to nejlepší. Přesto se kapele stále dařilo a The Ballad of You and Me and Pooneil je skladbou velmi zajímavou.

Ke klasickým písničkám se skupina vrátila na velmi silném LP Crown of Creation (1968), které ji vrátilo do Top10 Billboardu a ke zlaté desce. Album bylo velmi soudržné, skupina se zde vyzrále věnovala otázkám komercialismu, zločinu, stárnutí, nebezpečnosti světa apod.

Kvadrofonní album Volunteers (1969) bylo trochu překombinované, ale kapela stále plula na vlně psychedelie a myšlenek hippies. Daří se jí proniknout i za moře do britských anket. Tempo udržuje i následným LP Bark (1971), ale v té době se hudba už posunula zcela někam jinam a myšlenky dětí květin začaly hodně rychle blednout. Album Long John Silver (1972) ještě sice získává zlatu v USA, ale kapela svou činnost ukončuje (i z hlediska změn v obsazení a vážné nehody Grace Slick). I když se v budoucnosti několikrát dává opět dohromady (viz třeba LP Jefferson Airplane z roku 1989), myšlenky, na kterých kapela vznikla, při své interpretaci v pozdějších desetiletích prostě neobstály.

Takže těm, kdo by se rádi rychle seznámili s feelingem této kapely, doporučuji ze skoro čtyřiceti nejrůznějších výběrů kompilaci The Worst of Jefferson Airplane (1970).

Kytaroví velikáni - Jorma Kaukonen
Kytaroví velikáni - Jorma Kaukonen

Hot Tuna

Kaukonen a Casady ihned zakládají bluesrockovou kapelu Hot Tuna, kde se vystřídala dlouhá řada muzikantů. Očekávání jsou veliká, tomu napovídá i ne tak úplně špatné umístění debutu Burgers (1972), která vyskočila na 68. pozici v Billboardu (tedy výš než debut Jefferson Airplane), jenže tím také úspěch končí. Skupina nepotvrdila své autorské ambice, a i když její alba nejsou vyloženě slabá (osobně se mi nejvíce líbí America’s Choice z roku 1975), počínaje devadesátými léty a albem Pair a Dice Found už mizí z anket. Jejich koncertní desky jsou rozhodně záživnější; zde bych chtěl uvést hned první album, Hot Tuna (1970). A pokud by se někdo chtěl seznámit s tvorbou této formace v rychlejším tempu, pak doporučuji kompilaci Flight Log (1977).

 

„Hippies byli veřejností považováni za lidi, kteří musí mít dlouhé vlasy, nemusí mít práci a chtějí nenásilnou změnu společnosti. Možná jsme v Jefferson Airplane tak i vypadali - i to oblečení jsme zvolili takové, jaké tehdy bylo kolem nás. Ale jinak jsme nebyli typičtí hippies. Měli jsme úspěch, vydělali jsme prachy a hlavně jsme nežili v komuně. Grateful Dead to tak chvilku dělali, Janis Joplin taky, ale my nikdy ne.“

Jorma Kaukonen,

(odpověď na otázku, zda Jefferson Airplane byla typická hippie kapela, Relix, 2018)

 

A sólo?

Po debutu Quah (1974) získává Kaukonen smlouvu u prestižního labelu RCA, ovšem obě alba Jorma (1979) a Barbeque King (1981) jsou zklamáním a vydavatelství ukončuje smluvní vztah. Kaukonen se zde až příliš nechal ovlivnit dobovou scénou a pokusil se „omladit“ svůj vzhled a repertoár. Což rozhodně nevyšlo, takže další alba vycházejí po drahné době až u malého labelu Relix.

I když do dnešní doby Kaukonen jezdí s Jefferson Airplane, Hot Tuna a i se svým sólovým vystoupením, nejvýraznějším obdobím jeho tvorby zůstává právě onen konec šedesátých let. V dobách, kdy se v jejich skladbě White Rabbit zpívalo:

Rozpínej svou mysl

Rozpínej svou mysl

Rozpínej svou mysl

 

Kytary

Klasikou je pro něj Gibson Les Paul Goldtop, od této značky má i pololub ES-345 (používá zejména v Hot Tuna), nalezneme u něj např. ale i Firebird V. Ve své sbírce má také Fender Jazzmaster, ročník 1965.

Z akustických kytar je jeho superznačkou Martin, kde vedle řady standardních modelů, zejména řady M-36, hraje i na svůj signature model Jorma Kaukonen M-30. Korpus je tedy řady M (čili v „metráži“ firmy to znamená 0000), vrchní deska je z italského smrku, dno a luby jsou z palisandru, žebrování je ve tvaru X a hmatník je ebenový. Nástroj nemá pickguard a na posledním políčku hmatníku má vykládaný podpis Jorma.

Důležitou roli mají u něj i akustiky Gibson, kde preferuje klasiku J-45, hraje ale i na jumbo J-50 a oblíbil si i akusticko-elektrikou J-35. Neměli bychom zde zapomenout ani na Gibson SST, na kterou hrál v Hot Tuna.

 

Aparáty

Zde se Kaukonen nedrží zvlášť dlouho jedné značky. V současnosti pro své akustiky používá aparáty Fishman, elektriky pak honí přes komba, kdy vedle starých fenderů jde zejména o komba Louis Electric. To je butiková firma z New Jersey a přes svou nenápadnost spolupracovala za svou existenci s pěknou řádkou muzikantů - patří sem třeba Keith Richards, Robben Ford, John Fogerty z Creedence Clearwater Revival, Warren Haynes z Allman Brothers Band atd.

 

http://jormakaukonen.com/

Psáno pro časopis Muzikus