Vydáno 04.04.2021 | autor: Jarda Hudec
Žánr grunge byl v 90. letech naprostým fenoménem. Mezi jeho hlavní představitele se řadili například Nirvana, Alice In Chains, Soundgarden či Pearl Jam. Jak na tzv. Seattle sound vzpomínají čeští hudebníci a je pro ně tahle hudba ještě aktuální? Které kapely je tehdy zaujaly a poslouchají je dodnes? A jaký je jejich největší koncertní nebo jiný zážitek spojeným s grunge? V prvním díle ankety jsme se ptali Tomáše Frödeho, Honzy Křížka a hudebního publicisty Petra Korála.
ANKETA | Fenomén grunge: české rockery nejvíce ovlivnili Nirvana, Pearl Jam i Alice In Chains
Jsem ročník 86, takže devadesátky jako takový jsem nezažil. To nic nemění na tom, že žánr grunge zásadně ovlivnil celý můj život. V hudbě jsem od dětství díky muzikantský rodině, slyšel jsem hromadu muziky od útlýho věku, ale ten moment, kdy jsem u mýho bubeníka Kárla poprvé slyšel Nevermind od Nirvany na kazetě, kterou vlastnila jeho starší ségra, nikdy nezapomenu. Ten moment, kdy se mi rozbušilo srdce a několikrát mi přeběhl mráz po celým těle. Točili jsme tu kazetu tisíckrát a mimochodem pokaždý jsme se zhruba první dva roky poslouchání báli songu Territorial Pissings. Měl to pro nás horrorový intro a my byli fakt ještě děti. Tak jsme ten song přeskakovali. Absolutně nás hudba Nirvany formovala a zásadně ovlivnila. Až později jsme objevili Pearl Jam a další klenoty grunge scény. Včetně post grungeových Silverchair, jejich album Neon Ballroom bylo dalším milníkem naší tvorby. Grunge bude pro mě vždycky aktuální.
Tomáš Fröde (Imodium) interview: Při psaní posledního alba jsme byli naštvaní. A jsme vlastně pořád
Zcela zásadním albem pro mě bylo Nevermind, to mi nikdo nevymluví. Tahle deska dostala grunge do mainstreamu, do prime time hudebních médií včele s MTV. Samozřejmě chápu, že právě proto hromada lidí Nevermind vytýká, že je komerčňárna a grunge zničila. Já si myslím opak. Druhý zásadní album bylo In Utero. Na to jsem ale musel trochu dospět. Pro mě osobně jsou největšími osobnosti grunge Kurt Cobain, Eddie Vedder, Chris Cornell a Layne Staley.
Paradoxně jsem ale asi moc grungeových kapel naživo neviděl. Respektive jasně, byl jsem na Pearl Jam, na Alice In Chains s Duvallem za mikrofonem, ale… Víte, rozuměl jsem Kurtu Cobainovi, kterej přesně popisoval v jednom rozhovoru, jak zklamanej a smutnej byl, když objevil Beatles, který mu přetočili život a hned posléze zjistil, že už pochopitelně neexistují a nikdy je neuvidí. Takhle já to měl s Nirvanou, včetně toho, že ani technicky už nebylo možný tu kapelu někdy vidět, protože Cobain byl několik let po smrti.
Pro moji generaci znamenal styl grunge úplně všechno. Nebyla to jenom hudba, ale především životní postoj, styl oblékání a příslušnost k volnějšímu způsobu života a partě podobně uvažujících lidí. Trochu to celý mohlo lehce připomínat šedesátky, ale o tom by mohli vyprávět spíš naši rodičové. Já se v tý době spolu s Walk Choc Ice cítil jak ryba v U-rampě!
ROCKBLOG | Honza Křížek: Všude virus, doma nejlíp
Pro mě to všechno začalo se jménem Jimi Hendrix. Ten stál jako základní pilíř pozdějšího zvuku stylu grunge. Ty harmonie a kytarový i bassový riffy, bubenický groovy, témata textů a vůbec celkový projev, to celý je jen o trochu jinde, možná dál, někdy blíž, ale pořád je to jen jiná varianta toho, co hrál už před lety Hendrix. Nirvana pro mě byla nejdřív divná, pak se mi začala líbit a přišla ta obrovská Bravo vlna. Mě bavilo víc poslouchat Pearl Jam a Soundgarden a úplně nejsilnější pro mě navždy zůstanou Alice In Chains!
Přibližně v roce 1990 koncertovala v Kostelci nad Orlicí kapela Town Dogz ze Seattle. Kazetu, kterou jsme doma sjížděli furt dokola, nabubnoval Matt Cameron, pozdější bubeník Soundgarden a Pearl Jam. Totálně nás to odstřelilo na Mars. Nikdo tehdy moc nechápal o co go. Parádní alternativa se dvouma basama, takovej hodně syrovej grunge. Po koncertě jsme s nima trochu pokecali a jamovali na piano a oni byli děsně překvapený, že známe kapely z jejich města. Ta šílená bravíčková vlna u nás nastala asi tak půl roku po tomhle super zážitku, kterej určitě hodně změnil moje dosavadní vnímání hudebního světa.
Pro mě je v podstatě každá hudba, pokud je dělaná dobře a upřímně, pořád aktuální. Nicméně na mohutný nástup grunge začátkem 90. let samozřejmě vzpomínám s nostalgií. Byly to krásné časy a já byl také ještě mladý a krásný. Ta doba byla v něčem zcela neuvěřitelná a troufám si tvrdit, že neopakovatelná. Grunge sice dočasně téměř smetl (co se popularity a tím pádem i zájmu vydavatelů týče) například některé moje oblíbené metalové a glamrockové skupiny, nicméně mu to nelze vyčítat, to je prostě vedlejší efekt každého hudebního vývoje. Navíc kvalita se vždycky nakonec stejně prosadí v jakémkoliv žánru.
Největší milník je samozřejmě zcela jednoznačně album Nevermind skupiny Nirvana. Paradoxně Nirvana je z mého pohledu možná „nejmíň grunge“ a „nejvíc punk“ ze všech tehdejších seattleských part, hudebně byla dost jinde než ostatní, pro tento žánr-nežánr typičtěji znějící kapely. Mám Nirvanu dodnes moc rád, ale stejně tak i Alice In Chains, první desky Pearl Jam nebo třeba grungeové průkopníky Mudhoney. Charismatičtí zpěváci Layne Staley, Eddie Vedder a Chris Cornell byli jedineční a nezaměnitelní, proto mám obrovskou slabost také pro nikdy plně nedoceněné projekty Mad Season (skvělé album Above) a Temple Of The Dog.
Můj největší grungeový zážitek se vlastně neuskutečnil. Měl jsem zakoupený lístek na koncert Nirvany v březnu 1994 v Praze. Jenže skupina nedlouho před jeho konáním přerušila své evropské turné a Cobainův zoufalý čin začátkem dubna koncert stornoval navždy. Mohl jsem tenkrát jít vstupenku vrátit a dostat zpátky peníze, ale neučinil jsem tak, schoval jsem si ji na památku. Bohužel už nevím kam, nemohu ji najít. Dnes by to asi byla solidní sběratelská relikvie.
Zpracoval: Jarda Hudec, foto: archiv iREPORT
Témata: Nirvana, Pearl Jam, Kurt Cobain, Alice in Chains, Soundgarden, Tomáš Fröde, Imodium, Petr Korál, Honza Křížek
