RETRO: Metallica - jak jsme slyšeli Black Album před 30 lety

Tak konečně je to tady. Po třech odkladech, po bezmála třech letech, vydala pro letité i zcela nové fans 12. 8. 1991 Metallica v pořadí již páté album. Sebevědomí Larsovy bandy je asi značně vysoké, protože tak, jak si hrají se svými příznivci právě oni, by si nemohl dovolit ani nikdo jiný. Třicet čtyři měsíců dlouhá pauza mezi albem …And Justice For All a tímhle novým, nulová produkce videoklipů (kromě klipu Enter Sandman pro MTV) a teď příšerný beznázvový obal devadesát jedničky, na kterém není nic. No skoro nic, na černém podkladu v pravém dolním rohu temně šedý pochybný had a šikmo přes levý horní okraj jen velmi stěží čitelný malý stylový nápis Metallica. Buď je to barbarství, anebo úpěnlivá snaha nepodlehnout komerční mašinerii. I když jsem již na satelitu v reklamních šotech viděl Kirka Hammetta hrdě hlásat: „I'm watching MTV.“ To si jeden nevybere. Tak dost rejpání, pusťme se do další hudební perly v náhrdelníku obepínající šíji se jménem Metallica.

Metallica: Jaký byl její první koncert v Česku v roce 1993?

Album obsahuje celkem dvanáct písní v celkové délce bezmála šedesáti tří minut. V téhle souvislosti se nabízí otázka, zda tato délka je to pravé, jestli udrží hudba plná dynamiky a zvratů posluchače po celou dobu ve střehu a schopného vnímat všechny jemné aranžerské finesy. Je to určitě velice individuální, ale já mám pocit, že po třičtvrtě hodině lidé ani nebudou vnímat, co poslouchají. Což je v tomhle případě jistě škoda.

Patrně největší rychlá hitovka (Enter Sandman) zaútočí na posluchače hned na samém úvodu desky. Po krátkém kytarovém intru se rozjede hudební nástroj a předvede, co je v něm ukryto. Hutné kytary, dunivá basa, změny rytmů, pomalá mezihra s „odříkávačkou“. Není proto žádný div vidět klip k tomuhle kousku na MTV v předních lajnách disco hitparád, kde se náramně vyjímá. Další věc (Sad But True) působí značně těžkopádně a pomalu. Naznačí tím, že celá deska je jakoby pomalejší než starší fláky, o to více však je znát aranžerské pilování do nejmenších podrobností. Dojem pomalosti naruší až poslední kus The Struggle Within, který lehce připomíná Damage, Inc z "Mastru".

Deska se tentokrát obešla bez tradičních instrumentálek. James Hetfield by asi nemohl vydržet nezpívat. Není to však na škodu. Jeho pěvecký projev je oproti minulosti daleko bohatší a pestřejší, což se uplatňuje zvláště v baladách The Unforgiven a Nothing Else Matters a také v rychlé Through The Never.

Velký kus práce odvedl na celém LP Kirk Hammett. Co skladba, to jinak pojaté sólo, s jiným zvukem, s jiným drivem. No prostě zázrak. Zajímavě působí užití kytarového syntezátoru se smyčcovým rejstříkem k podmalování spodku v již zmíněné Nothing Else Matters nebo poprvé použili to, čemu se zatím vyhýbali – klávesový syntezátor? Vnitřní obal nám toto rozluštit nepomohl. Poněkud v útlumu oproti předcházejícímu albu se projevuje Lars Ulrich, což však nic nemění na celkové kvalitě jeho hry. Že by bouchal podle pravidla: méně znamená někdy více? A zbývá ještě Jason Newsted. Co napsat k němu? Poslechněte si pozorně jeho prsty v Wherever I May Roam a možná vás napadne, že povyšuje basu z ústraní pouhého rytmického nástroje do rovnocenné polohy se šestistrunnou kytarou.

Co dodat závěrem. Závratná doba devíti měsíců (jak příznačná délka pro vznik, že?), kterou strávili ve svém studiu One On One Recording, než vypustili do světa své nejnovější dílo, je dost paradoxní ve srovnání s obvyklým českým šibeničním týdnem. A výsledek také podle toho vypadá. Vřele doporučuji všem toto elpo k poslechu, protože si můžete být takřka jisti, že uslyšíte Long Play roku 1991. Nebo může být ještě něco lepší?

Text: Steve, Rock Report, foto: archiv iREPORT
Témata: Metallica, Black Album, James Hetfield, Kirk Hammett, Lars Ulrich, Jason Newsted, Rock Report