Článek
Trojice jejích zastavení v České republice vrcholila ve čtvrtek večer vystoupením v pražském Kongresovém centru. Sál pouze s místy k sezení byl téměř vyprodaný a v naprosté většině s kapelou velmi dobře obeznámení diváci uctívali vřelým potleskem každou písničku, kterou nabídla.
Vede ji Ian Anderson, zpěvák, hráč na flétnu a kytarista, jenž je ve svých čtyřiasedmdesáti letech natolik energický, až tu a tam přecházel zrak. Nejde zdaleka jen o to, že bravurně odehrál všechny své party. Kapelu coby frontman náležitě táhl a s ohledem na svůj věk obstál i jako zpěvák. Po pódiu často rozpustile pobíhal, některé své party na příčnou flétnu odehrál stoje pouze na jedné noze, a byť neskákal do výšky, prožíval je takříkajíc celým tělem.
Ian Anderson měl energie na rozdávání.
Zleva baskytarista David Goodier, kytarista Joe Parrish a zpěvák a flétnista Ian Anderson.
Že to bude především jeho koncert, dal brzy po startu najevo i dvěma fanouškům z první řady, kteří nesplnili to, co po nich bylo na vstupence požadováno. Během skladby je rázným gestem vykázal ze sálu, a oni odešli.
Anderson je vnímán jako muž, který uvedl flétnu do rockové hudby. Dodnes je nekorunovaným králem jejího žánrového vytěžení, žádný další výrazný uchazeč o tento post z jeho stínu nevystoupil. Hrou na flétnu i akustickou kytaru vytváří akustické linie, jež jsou nedílnou součástí většiny repertoáru Jethro Tull. Dal tím písním cejch, poznávací značku.
Vždy byl také obklopen výtečnými muzikanty, což platí nadále. Byť v kapele není nikdo, kdo by dohlédl v její historii tak daleko jako on, kytarista Joe Parrish, baskytarista David Goodier, klávesista John O’Hara a bubeník Scott Hammond jej podporovali na výtečnou. Ti první dva i jako vokalisté. Jejich nástrojové party nedaly na nutnou instrumentální vyzrálost progresivního rocku dopustit, a když se Goodier virtuózně rozehrál v kapelní verzi Bourrée In E Minor od Johanna Sebastiana Bacha, byl to balzám na sluch i duši.
Ian Anderson v ráži.
Program tvořily především písně z let šedesátých, sedmdesátých, méně z počátku osmdesátých. Anderson a spol. ale nechali nahlédnout i do budoucna, a to prostřednictvím skladby The Zealot Gene, která vyjde na novém, stejnojmenném albu kapely plánovaném na únor příštího roku. Odpovídá dosavadní hudební řeči Jethro Tull, žádný odklon nepřináší.
Když potom sálem zněly tóny výpravné skladby Aqualung, nejslavnější z repertoáru téhle formace, publikum samým nadšením zprvu ani nedutalo, aby záhy tleskalo rovnou po některých sólových partech. Sílu téhle kompozici dodala i projekce záběrů ze života bezdomovců a pohledů do jejich smutných prázdných očí.
Ian Anderson stojí často při hře na jedné noze.
Jethro Tull hráli necelé dvě hodiny. Koncert sestával ze dvou částí oddělených patnáctiminutovou pauzou. Videoprojekce, která vévodila jinak vizuálně skromně pojatému setu, doprovázela všechny písně, záběry podporovaly jejich text i náladu. Bylo z nich patrné i to, že skupině leží na srdci politický a společenský osud planety.
Nebyl to set extrémně strhující. Byl však výtečně odehraný, Andersonem přátelsky uváděný a radosti plný proto, že vůbec mohl být. Nejen vzhledem k pandemické době, ale i k tomu, že tu tahle britská kapely, která vznikla už v roce 1967, stále je.
| Jethro Tull |
|---|
| Kongresové centrum, Praha, 28. října |
Hodnocení: 85 %
Může se vám hodit na Zboží.cz: