RECENZE: Björk si na Islandu vyrazila na houby a natočila o tom desku

Nic konkrétního se samozřejmě nedozvíte, ale kdo by se netěšil na desku, jejíž přípravu sama autorka přirovnala k hloubení jámy a následně se rozhovořila o tom, na co že to při kopání do země narazila. Na houby. „Žijí pod zemí, jsou psychedelické, objevují se všude,“ pravila doslova a dodala, že její „houbové“ období bylo velmi zábavné. Hodně se při něm prý tančilo a na konci každé písně se mlátilo hlavou.

To bychom měli jeden rozměr alba Fossora, druhý je o poznání smutnější a hořčejší. Mezi řádky třinácti nových skladeb čteme zármutek z předčasného odchodu její matky.

5 fotografií

Björk jako by se tímto albem částečně vracela domů, skladby vznikaly během lockdownu na jejím rodném Islandu a hostují v nich kromě dalších její syn Sindri a dcera Doa. Čili abychom si to shrnuli, máme co do činění s psychedelicky roztančeným a rozostřeným albem, zároveň ale intimním, sebezpytným. A stoprocentně „björkovským“.

Ohromná vnitřní svoboda dovoluje téhle výjimečné umělkyni dělat si věci absolutně po svém. Její hudba už dávno rezignovala na něco tak banálního jako dělení skladeb na sloky a refrény. Je postavená na neustálém znejisťování a ostrých kontrastech. Písně vyrůstají z hlubin země, derou se na povrch skrze nervózní beaty, zakusují se do všeho kolem sebe, jsou nepolapitelné. Prokluzují mezi prsty, žijí vlastním životem.

Fossora 85 % Björk

Jsou živeny zpěvaččiným nezaměnitelným hlasovým projevem. Björk frázuje zcela jedinečně, protahuje slabiky, jak se jí zrovna hodí, s anglickou výslovností si příliš hlavu neláme, nenechává se svazovat žádnou formou.

Fossora je ohromně dobrodružná, intenzivní, emočně bohatá nahrávka. Björk nemá ve zvyku odevzdávat nedodělky a i teď přišla s deskou dotaženou do posledního detailu, která ale zní živě a spontánně, jako by vznikala přímo teď, v přímém přenosu.

Občas se o zpěvaččiných albech z poslední doby hovoří jako o neposlouchatelném snobském vytí, což je nesmysl. Björk není žádná insitní podivínka, přesně ví, co dělá. Fossora sice klade na posluchače určité nároky, ale není těžké do ní proniknout. Chce to jen poslouchat s otevřenýma ušima, pozorně odkrývat jednotlivé vrstvy, sledovat dějovou linku písniček a vše do sebe zapadne s obdivuhodnou přesností a ladností.