Rozhovor - Po pěti letech do Česka opět přijíždí rumunská skupina Taraf de Haidouks, jedni z prvních a zároveň nejrespektovanějších zástupců world music z Balkánu.
Pocházejí ze vsi Clejani nedaleko Bukurešti a po světě putují už od raných devadesátých let. Mezi jejich největší fanoušky patří Johnny Depp - navštívil koncert v Praze, když tu natáčel film Z pekla - stejně jako Cate Blanchett a další celebrity.
Taraf de Haidouks nejenže tradiční hudbu hrají, ale zároveň ji i tvoří. Skupina vystupuje v Česku v rámci Respect Music Festivalu: v pondělí v brněnském klubu Fléda a ve středu v pražském Paláci Akropolis.
Na otázky Aktuálně.cz odpovídal houslista Gheorghe Anghel a zavzpomínal i na staré časy, kdy s ostatními hráli na vesnických veselkách.
Na albu Maškarada z roku 2007 hrajete skladby klasických autorů, jako je Béla Bartok nebo Aram Chačaturjan. Jak k tomu vlastně došlo?
Celé to začalo tím, že jeden z našich manažerů Stéphane Karo řekl: Teď Vám pustím nějakou hudbu, kterou bychom měli použít na vaší další desku. - Nám to přišlo trochu divné, že nám po šestnácti letech spolupráce najednou nabízí něco, co je naprosto proti našemu směřování. On na tom ale trval a říkal věnujte se tomu, bude to bomba. Chtěl tím dokázat že nejsme hudebníci, kteří hrají jen lidové písně, ale že zvládneme i náročnější věci. To bylo před dvěma lety, rok jsme to studovali a nakonec se ukázalo, že měl pravdu.
A znali jste ty skladby předtím než vám je pustil? Většinou přece jen vycházejí z lidové hudby z vašich krajů.
Vlastně jsme spíš znali jenom jejich jména než tvorbu. Jistě, že jsme věděli, kdo byl Chačaturjan a víme, že Béla Bartók byl na začátku minulého století v našem kraji i v naší vsi Clejani, kde sbíral hudební materiál. Jedna ze skladeb Bély Bartóka, kterou jsme nahráli na album, dokonce pochází přímo z naší vesnice, to je dokázané.
V Clejani existuje dlouhá muzikantská tradice. Máte ve skupině někoho, kdo třeba z vyprávění svých předků zaslechl něco bližšího o tehdejším pobytu Bartóka?
V té době, tedy přibližně před 125 lety, vládl našemu kraji velmi osvícený člověk, srbský bojar. Patřilo mu velké území včetně naší obce. Právě on nechal v Clejani postavit kostel a vůbec se o něm vyprávějí legendy. Nemáme nikoho, kdo by znal návštěvu Bartóka z vyprávění, ale v celé vesnici se o ní mluví právě v souvislosti s tehdejším vládcem našeho kraje. Bartók mu samozřejmě hrál a řekl mu, že naše hudba, tedy hudba z Clejani, je něco naprosto unikátního a že je potřeba postavit školu pro mladé hudební adepty. I díky ní se mohlo mnoho cikánů alespoň nějak hudebně vzdělat, za což můžeme být oběma vděční.
Vy jste se ale s klasickou hudbou setkali už předtím. Hráli jste s věhlasným Kronos Quartetem, dokonce také s houslistou a dirigentem Yehudi Menuhinem.
Asi nejvíc pro nás znamenala právě spolupráce s Menuhinem. Byl to vynikající člověk, nejen z muzikantského hlediska. Byl obrovská osobnost a pro nás to byla velká zkušenost. I proto, že v mládí studoval u rumunského houslisty George Enesca, který právě Bartókovi kdysi pomáhal se sbíráním lidové hudby. Vždycky nám říkal, že Taraf de Haidouks jsou nejlepší kapela svého druhu na světě a že musíme vydržet. Že pokud máme naši kapelu opustit, tak jenom do nebe. Právě Menuhin taky poradil našemu manažerovi, že je potřeba v Clejani obnovit školu pro mladé cikánské muzikanty. Ta původní totiž už dávno zanikla.
Taraf de Haidouks - Ostinato
Vy jste ale v Rumunsku jako Taraf de Haidouks vlastně dlouho nehráli. Vaše první vystoupení v Bukurešti se datuje až rokem 2000 - dávno po tom, co jste se stali světovými hvězdami world music.
Ano, to je pravda, tehdy poprvé jsme měli čtyři vystoupení za sebou. Vlastně to přišlo právě až po našem velkém zahraničním úspěchu. Lidé se ptali, co to má znamenat. Taraf de Haidouks jsou od nás, mají v zahraničí úspěch a vůbec tady nehrají. Někdo kontaktoval našeho manažera a pokoušel se domluvit koncert. Ale on říkal: "Víte, vy jste je tady měli celou dobu a nikoho nezajímali, takže co." A měl pravdu. První nahrávka, kterou jsme kdy natočili, přitom vyšla už v roce 1988, tehdy ještě pod názvem Lautarii de Clejani - byla na kompilaci známé rumunské muzikoložky Speranty Radulescu.
A jak je to dnes?
Víte, my hrajeme opravdu tradiční hudbu. Klasickou a nefalšovanou. A ta se vlastně ani v Rumunsku moc nenosí. Většina ze současných tamních hudebníků hraje takový akademický popový styl. I to je jeden z důvodů, proč to trvalo tak dlouho, a vlastně se to dodnes moc nezměnilo.
My jsme nositelé tradice, oni jen kopírují to, co děláme celou dobu. Další věcí je, že v Rumunsku se na tradiční hudbu moc nechodí, spíše se poslouchá doma. "Asi proto se dokumentární film o Taraf de Haidouks jmenuje Doma není nikdo prorokem," vstupuje do rozhovoru promotér Borek Holeček - jde o DVD No Man is A Prophet in His Own Land provázející živé album Band of Gypsies.
Hudbu, kterou hrajeme, následujeme snad už dvě stě let. Je to pro nás záležitost obrovské tradice, nejen čistě hudební, ale i rodinné. Zároveň už tuhle tradici spoluvytváříme, jsme její součástí - rozvíjíme ji a modifikujeme, ale v žádném případě za tím není snaha o větší efekt. Nejde o to přesně zachovávat, co a jak se hrálo před dávnými časy, ale přistupovat ke všemu se zásadním respektem.
Znáte film Čokoláda?
Ne, asi ne. Proč se ptáte?
Protože tam hraje Váš veliký fanoušek Johnny Depp - a to potulného cikánského kytaristu.
Ano, Johnny Depp je náš velký kamarád, vím, že v nějakém podobném filmu hrál, ale neviděl jsem ho. Ale teď si vzpomínám. Odehráli jsme - myslím že v Japonsku - několik koncertů s francouzským kytaristou, který nahrával do toho filmu hudbu.
Taraf de Haidouks vzešli z muzikantů, kteří dříve hráli na lidových veselicích, svatbách nebo pohřbech. Dnes hrajete v nejslavnějších sálech světa. Když nejste na turné, zahrajete si občas na nějaké svatbě u vás doma?
Ale jistě. V posledních letech to opět znovu začalo. Dokonce volají i lidé z Transylvánie, že by chtěli Taraf de Haidouks na svatbě. A my to děláme moc rádi. I když je pravda, že už to není, co to bývalo.
Jak to myslíte?
Už to prostě není takové jako dřív. Tenkrát ta svatba trvala třeba tři dny nebo i víc. Začalo se v sobotu ráno a končili jsme třeba v pondělí dopoledne. Spali jsme sotva pár hodin a jinak pořád hráli. No a když svatba skončila, tak jsme šli třeba deset kilometrů pěšky domů. Dnes to je tak, že se lidé podívají na naše stránky a řeknou si, hele Taraf nemají turné, tak jim zavoláme, ať přijdou na pár hodin zahrát. Ale jenom třeba v pěti, ať je to levnější. A přitom nás dřív bývalo i několik desítek a celá vesnice čekala na náš návrat…
Abyste ještě hráli?
Jasně, tím to nekončilo. Byla bída a dostávali jsme honorář většinou v naturáliích. Takže, když jsme se vraceli, už byla celá vesnice na nohou a chystala se další veselice. Rozdělal se veliký oheň, peklo se maso a pila se kořalka. Všechno jsme vydělali naším hraním, a pak si to celá vesnice užívala. A hrálo se samozřejmě znovu. Právě tam probíhaly největší pěvecké a hudební souboje. Celé to hodnotili starší z vesnice a pak rozdávali jako ceny ty lahve, které jsme za víkendové hraní dostali. Ráno nebylo kde se umýt, člověk si jen nacákal trochu studené vody na obličej - žádný čaj nebo káva. Prostě jiné časy.
