Lee Ritenour, 9. listopadu 2008

Lee Ritenour  - rozhovor, foto: Luděk Stone Neužil
Lee Ritenour - rozhovor, foto: Luděk Stone Neužil

Šedesátá léta dvacátého století byla dobou, kdy se zřejmě v mnoha směrech měnil svět. Nemohl jsem toho bohužel být svědkem, narodil jsem se o více než desetiletí později, proto musím poctivě říci, že závidím všem, kterým bylo dopřáno setkat se s neopakovatelnou atmosférou tohoto období a užít si ji. V šedesátých letech začínal s muzikou i Lee Ritenour, vynikající kytarista a skladatel, neobyčejně plodný autor, který má na svém kontě čtyři desítky alb a který hrál a nahrával mimo jiné s Erikem Claptonem, Jeffem Beckem, Georgem Bensonem, Bobem Dylanem, Joni Mitchell, Pink Floyd, Dizzym Gillespiem, Sonny Rollinsem, Joe Hendersonem, B.B. Kingem, Rayem Charlesem a Arethou Franklin, a který v roce 1986 získal společně s Davem Gruisinem cenu Grammy.

Lee Ritenour se po jedenácti letech vrátil do Prahy, aby zde devátého listopadu vystoupil v Lucerna Music Baru společně s basistou Anthonym Jacksonem, klávesistou Johnem Beaslym, křehkou mladičkou dánskou zpěvačkou Annakei a skvělým slovenským bubeníkem Martinem Valihorou. Posluchači si v podání této kapely užívali průřez tvorbou Lee Ritenoura, v první části zejména skladeb v „montgomeryovském“ stylu z počátku devadesátých let, v poslední třetině pak i skladby z nejnovějšího projektu Smoke N’ Mirrors.

Pro rozhovor byl domluven čas po zvukové zkoušce, která se ale neočekávaně protáhla - všichni se snažili dosáhnout co nejlepšího zvuku a neodešli, dokud nebyli spokojeni. Vše se odehrávalo v klidu a v přátelské atmosféře, zkušební skladby hráli s úsměvem a překrásně. Velká škola profesionálního přístupu. Přítomnost na zvukovce byla dobrou příležitostí k prohlídce pódiového vybavení. Lee hrál při čistém zvuku na dva Fender Twin Reverby, které používal pro svou nádhernou kytaru Gibson L-5 Signature, ale i pro elektroakustiku s nylonovými strunami Yamaha. Pro ostřejší zvuky na své legendární červené třistatřicetpětce používal hlavu Dual Rectifier Mesa Boogie s jednou čtyřdvanáctkovou áčkovou bednou. Dva efektové pedalboardy byly tvořeny vlevo rackovou ladičkou Korg DTR2000 a procesorem POD X3 Live, vpravo pak pedálem wah-wah Ernie Ball, pedálem Rodenberg GAS-LR II Lee Ritenour Signature, krabičkou Tonebone JX-2, kompresorem Aphex Punch Factory a volume pedálem Fulltone. V jakém zapojení, tedy kdy a pro jakou kytaru Lee tyto přístroje používal, se bohužel nedalo postřehnout, pouze tušit podle výsledného zvuku.

 

Na samotný rozhovor zbylo sotva patnáct minut, o které jsme zřejmě panu Lee ukrátili čas přípravy před hraním, navíc mu nejspíš vystydla večeře. Přesto nešetřil úsměvy a přívětivě odpovídal na všechny otázky, s jejichž překladem do angličtiny a jejich kladením mi vydatně pomohl kamarád Honza Kařez Soukup. Zdálo se mi, že mistr Lee každou odpověď pečlivě promýšlí, že si dává záležet. Když jsem pak přepisoval zvukový záznam, zjistil jsem, že je možné z odpovědí sestavit souvislé povídání, bez uvedení otázek. Než toto povídání uvedu, rád bych ještě poznamenal, že Lee Ritenour, ač ročník 1952, zářil záviděníhodnou energií a povídal si s námi skutečně velmi vlídně a přátelsky. Jak rozhovor, tak i koncert působil povzbudivým dojmem - má smysl pracovat, koncertovat a hrát.

 

Táta byl velmi dobrý pianista, amatér, ale chtěl, abych se hudbě věnoval pořádně. Na kytaru jsem začal hrát v šedesátých letech, kdy byla jako nástroj hodně populární. Začal jsem s akustikou velmi brzy, se vší vážností a rychle. Asi ve dvanácti jsem se začal zabývat jazzem, poslouchal jsem Wese Montgomeryho, Joe Passe, Kennyho Burrela, Howarda Robertse a další výborné hráče, ale ve stejný čas začala světem hýbat rocková muzika. Eric Clapton, Jeff Beck, Jimi Hendrix, ti všichni přicházeli na scénu a jižní Kalifornie, kde jsem žil, to byl úžasný prostor pro rockové muzikanty. Byl tam třeba Butterfield Blues Band a hodně dalších skvělých kapel, to všechno taky mělo na mě velký vliv, později jsem začal studovat i klasickou kytaru na University of Southern California u Christophera Barkera, to byl skvělý klasický kytarista. Měl jsem vůbec dobré učitele, patřili mezi ně třeba Joe Pass a Barney Kessel. Mám stejně rád akustickou i elektrickou kytaru.

 

Vždycky jsem byl velkým příznivcem techniky, mám rád současné počítače, jsem nadšený uživatel Logic Audio. Je ale jedna věc, která mě zklamala: veškerá technologie a technika se závratnou rychlostí rozvíjí, všechno se vylepšuje - auta, cestování, počítače, prostě všechno. Jediná věc na Zemi se nezlepšila od doby svého vzniku: kytarový syntezátor. V roce 1976 jsem poprvé použil syntezátor, byl to 360 Systems Spectre Guitar Synthesizer, později přišel Roland a Synth Axe, a od té doby nikdo neudělal nic lepšího. A teď máme rok 2008 a není v principu nic nového. Pořád používám kytarové syntezátory pro komunikaci s počítačem a pro programování, při hraní naživo ale většinou ne. Jak stárnu, pořád více upřednostňuji čistý zvuk elektrické nebo akustické kytary.

 

Při skládání záleží na nápadu, na kterém zrovna pracuji. Většinou je to ale pokaždé jinak, začínám třeba od basové linky, pokud je to groove, začínám od melodie, od harmonie, akordů a jejich spojů, jak skládám, také dost záleží na momentální inspiraci. Teď třeba pracuji na skladbě pro sólovou klasickou kytaru, někdy ale taky třeba pět minut jamuji s Logic Audio, z toho vezmu pár taktů a s těmi dále pracuji. Jestli je inspirace zvukem důležitá při skládání? Ano, může být, zvlášť když pro skládání používám kytaru. Někdy to můžou být i klávesy, většinou je to ale kytara. Je pro mě důležitý feeling, nápad jdoucí z hlavy i z hmatníku. Někdy dělám na nových věcech při sledování televize, tak jako mnozí další. Samozřejmě nejde o televizi, jde o to, že pokud se pokoušíte silou vůle něco vymyslet, většinou se nápady zablokují. Vezmu si k televizi akustickou kytaru a třeba si dvě hodiny jen tak brnkám. Odpadne znervóznění ze soustředění se na muziku a vše jde lehčeji. Pokud takto zahraji nějaký zajímavý pattern, vypnu televizi a nápad dále rozpracovávám.

 

V Evropě moc často nekoncertuji, hraji více ve Státech, teď ale zde mám tři koncerty. Doufám, že se sem snad příští rok vrátím. Poslední léta nejezdíme tolik jako třeba jiné kapely. Dost často hraji také v Japonsku a samozřejmě v USA. Mám za sebou čtyřicítku alb a řadu dalších projektů - jsem studiová krysa. Ale miluji i živé hraní různě po světě. Praha je nádherné město, už jsem tady hrál, dnes jsme bohužel neměli moc času, ale bylo krásně... Praha je překrásná.

 

Japonské a evropské publikum jsou si v lecčems podobná, mám pocit - tak jako další muzikanti - že jsou otevřenější více stylům, ve Státech jsou lidé vlivem programů v TV a v rádiu více laděni stylově - jedni přijdou na bebop, jiní zase třeba na současné fusion, další zase chtějí jenom blues, další rock, hip-hop, klasiku atd., a nechtějí kombinace. Někdy je to s americkým publikem těžké. Tady v Evropě si lidé rádi poslechnou hodně různých žánrů a jejich kombinací.

 

O Anthonym jsem slyšel, když ještě pobýval v New Yorku, já jsem tehdy žil v Los Angeles. Slyšel jsem ho hrát, byl jsem mladý a on už byl známý muzikant. Jednou přijel do LA něco natáčet, já jsem byl taky u toho, pak, když se přesunul do LA, začali jsme spolu hrát víc, hrál v mých kapelách, dělal s námi Captain Fingers a další projekty. Hrajeme spolu vlastně už třicet let.

 

Je teď velmi zajímavá doba, protože... Za prvé: Muzikanti v Evropě jsou skvělí, ve východní Evropě čím dál víc, velmi tvrdě cvičí a pracují, stejně jako v Japonsku, a možná, že ještě více. Ale obecně, mladí hudebníci dnes, pokud jsou dobří a věnují se hudbě poctivě, pak jsou už i velmi mladí velmi dobří. Ale na druhou stranu - pokud jsou špatní, tak jsou velmi špatní. Takže, dnes jsou mladí velmi dobří, více než dříve, a pak jsou velmi špatní, opět více než dříve. Když jsem já začínal, byla celá řada docela dobrých hráčů, rozhodně více než dnes, kdy kdekdo sleduje televizi, YouTube, MTV, třeba spousta basistů umí slap, umí hrát jako Jaco, ale vlastně nemohou hrát, nejsou to dobří hudebníci. Neumějí hrát groove, blues, nečtou noty, umí většinou jenom třeba hrát velmi rychle. Pro kytaristy, bubeníky atd. platí to samé. Dá se to srovnat s basketbalem - v Americe vidíte na hřišti lidi, kteří úžasně skáčou, smečují do koše, ale nehrají, neumějí hrát basket. Totéž dnes platí v hudbě, ale pokud dnes je někdo dobrej, pak je opravdu neuvěřitelně dobrej.

 

Každá doba má své hrdiny, lidi, kteří posunou kulturní dění někam dál tím, že se nespokojí s ustálenými schématy tvorby, kteří tvrdě pracují a dokážou svoji hudbu realizovat. Jak budou jednou naši následovníci hodnotit a popisovat současnost, na to si musíme počkat, jisté ale je, že žít současnost je skvělé v tom, že se můžeme setkávat s lidmi, jako je Lee Ritenour, být s nimi a s jejich hudbou.

Psáno pro časopis Muzikus