Ve srovnání s předcházejícím téměř tříhodinovým opusem je Washingtonova novinka malým nenápadným trpaslíkem. Půlhodina, šestice skladeb, až na závěrečnou "Truth", v klasických, téměř rádiových délkách.

Z "Harmony of Difference" dýchá poctivost, soustředěnost na příjemnou atmosféru i samotné hraní jazzu a vyjadřování se skrze jeho výrazové prostředky. Washington tentokrát nemá zapotřebí experimentovat a naopak se obrací do minulosti. Deska má totiž silný a naprosto nepřeslechnutelný sedmdesátkový feeling. Začasté se na mysl dere představa dobové kinematografie, některé melodie a zvukové kresby (třeba v úvodní "Desire") si vyloženě žádají, aby mohly doprovázet i obraz. Mnohokrát zaslechneme ozvuky a nálady, které jako by vypadly z alb velikánů formátu Herbieho Hancocka nebo Sonnyho Rollinse.

Kamasi Washington desku sice zaštítil svým jménem, přesto se však - ač by se na to mohl s klidným svědomím vykašlat a exhibovat až do alejuja - drží poměrně zpátky a, jak se od jazzu žádá, kooperuje s kapelou. Tu dostane prostor klavírista, jindy si vychutnáme tepající rytmy tandemu bicí/basa. Jedna věc však přece jen zůstala, v duchu předchozího Washingtonova počinu, epická: zvuk. Ten je hutný, sytý, krystalicky čistý a přes nesporný retro přístup vlastně velice moderní, respektive nadčasový.

Washington kreslí ve spolupráci se svým bandem barevný hudební obraz, který zdobí jeho přísně tradiční přístup. Žádné výstřelky, žádné samply, dokonce si vystačil i bez vokálů. A k čemu by vlastně zpěv byl, když jeho saxofonové mistrovství vydá za tisíc slov?