RECENZE: Kapela Helloween je v aktuální sestavě snů znovu na startu

Nejočekávanější metalová deska letoška je konečně tu. Němečtí klasici melodického power speed metalu Helloween fungují v sestavě snů – se zpěvákem Michaelem Kiskem a kytaristou Kaiem Hansenem, rovněž také doprovodným pěvcem. Zapomenuty jsou všechny sváry, rozmíšky, rozhovory plné hořkých slov a rezolutních prohlášení, že nikdy, opravdu nikdy... Zahojil je čas nebo možná vidina ztučněného bankovního konta, ale nesuďme a nesahejme nikomu do svědomí.

7 fotografií

Skutečnost je taková, že Helloween započínají zcela novou kapitolu svého příběhu, s čímž souvisí i to, že nové album nemá název. Dále je třeba si uvědomit, že momentálně v kapele fungují tři zcela osobití zpěváci. Vedle drsně ryčivého hlasu Andiho Derise je tu hystericky vřeštivý jedák Kaie Hansena a andělský chór Michaela Kiskeho, stále křišťálově čistý a průzračný. Nápadité vrstvení pěveckých linek je ostatně jedním z nejsilnějších míst alba, které je a bude v kontextu kapelové diskografie pitváno a rozebíráno přísněji než kterákoliv jiná deska.

Album Helloween je vykročením vpřed a zároveň připomenutím toho nejlepšího, čím kapela obohatila metalovou scénu. Už obal nabídne hned několik reminiscencí na časy desek Walls Of Jericho a Keeper Of The Seven Keys Part 1 a 2. V písničkách samotných najde pozorný posluchač odkazy například na hit Dr. Stein a v dvanáctiminutovém opusu Skyfall pak jeho autor Kai Hansen připomene svou kapelu Gamma Ray, kterou zformoval po odchodu z Helloween. Slova „hey little alien“ nejsou jistě použita náhodou, stejně tak závěrečné „somewhere out in space“.

V souvislosti s ohledem zpět si také velmi cením rozhodnutí bubeníka Daniho Löblea nahrát desku na soupravu tragicky zesnulého Ingo Schwichtenberga. A fakt, že než se první píseň Out For The Glory rozjede do patřičných nadzvukových obrátek, začíná kytarovým motivem jak vystřiženým ze skladby South Of Heaven od Slayer, beru jako vtipné pomrknutí ke všem pamětníkům starých dobrých metalových časů.

Helloween 80 % Helloween

Co je ale nejdůležitější, Helloween se do drážek alba podařilo zachytit euforii, hlad po hraní a komponování. Skladby nestojí jen na melodických refrénech, ale na postupném a logickém rozvíjení ústředního motivu, což Helloween na svých nejlepších nahrávkách zvládali mistrovsky.

I když se deska nese téměř výhradně ve svižném tempu, nejde o bezhlavý úprk k cílové rovince, ale promyšleně vystavěný běh na spíše delší tratě. Když uprostřed Fear Of The Fallen zpomalí a ke slovu přijdou akustické kytary, je to čiré posluchačské blaho. A samozřejmě už zmíněné střídání tři hlasů je vyvedené se vší bravurou a dokonalým pochopením, co ta která písnička potřebuje.

Dalším plusem je, že se Helloween nespoléhají na jednoznačné hity, většina skladeb svůj skutečný potenciál odhalí až po několikerém přehrání. Už teď je ale jisté, že Best Time se zařadí po bok těch největších klasik a že Mass Polution, navzdory poněkud opotřebovanému startovnímu kytarovému riffu, bude skvěle fungovat na koncertech. A že pokud současná sedmičlenná supersestava vydrží, mohli bychom se od Helloween v budoucnu dočkat ještě mnohých příjemných překvapení.