Wilco: Celek, detail a umění možného

Konvenční sound posledních dvou opusů – podle mého názoru ne zcela doceněných – Wilco na novince do jisté míry opouštějí ve prospěch sebejistého noise-popového nápřahu. V úvodní, disonancemi prostoupené Art of Almost jde v tomto smyslu o gesto bezmála demonstrativní. Zbytek materiálu sice už tak radikální není, ale rozhodně překvapí svou pestrostí: na ploše dvanácti písní se tu střídají eruptivní pasáže (Born Alone) a momenty baladické i kontemplativní (Black Moon, Open Mind), skladba Capitol City zase evokuje rozverné muzikálové číslo.

Přestože deska The Whole Love není zrovna zářným příkladem konzistence, kapela na ní přes všechnu různorodost zní sebejistě; relaxovaně a zaujatě zároveň. Jednotlivé skladby jsou dílem precizního písničkářství, v jehož rámci je však dovoleno kdykoli začít jamovat. Wilco, na počátku minulé dekády proslulí svou tvůrčí neposedností, tady po čase opět prokazují autorskou odvahu – ta se projevuje jak ve struktuře a délce písní, tak i v rozšířeném instrumentáři (slyšet jsou zde zvonkohry, mellotrony nebo třeba ukulele). Pravda, neposouvají se tu hranice, neboří se rocková paradigmata: dokonale sehraní a přitom intuitivní Wilco spíš s jistotou stínují svojí představu o tom, jak by mohla vypadat avantgardní americana. V jejich podání působí zcela přirozeně i závěrečná dvanáctiminutová One Sunday Morning, jejíž repetitivnost a statický puls by u jiné kapely pravděpodobně vyzněly nudně a manýristicky.

Wilco – The Whole Love|foto: dBpm Records

Přestože zvuk dvou předchozích desek Sky Blue Sky a Wilco (The Album) byl v jádru staromódní, konzervativní a místy bezmála selankovitý, melodická invence a lyrická přímočarost písní z obou alb dělala malé klenoty. Rozpaky nad neambiciózností a absencí experimentální mlhoviny tehdy postrádaly valný smysl: tím, že mraky odtáhly, bylo na některé věci mnohem lépe vidět. Na kolekci The Whole Love je to jinak – materiál na ní obsažený je důkazem vitality a neutuchajícího kreativního potenciálu souboru (a jeho relevance pro druhou dekádu 21. století), jakkoli zde místy trochu chybí prosté devastační momenty, jež zdobily předchozí dvojici opusů. Podstatné věci se tu skrývají v jakoby mimochodem objevených maličkostech, a především proto si tohle album žádá určitou míru trpělivosti a vůli k opakovaným poslechům. The Whole Love je navzdory svému všeobjímajícímu názvu (kladoucímu důraz na celistvost) zvukovou tapiserií utkanou z detailů.