Recenze - Určitě jste to už slyšeli: hudební průmysl se bortí, desky se prodávají stále méně, vše směřuje ke konci velkého businessu a k rozdrobení do jeho menších frakcí. Těch několik interpretů, kteří svou aktuální tvorbou stále ještě dokážou vydělávat peníze, si manažeři labelů uctivě hýčkají jako chráněný druh. Britští Coldplay jsou jedni z nich.
Každé z jejich šesti alb bylo událostí mainstreamu; aktuální Ghost Stories tuto zvyklost nemění. Ne kvůli tomu, že by jejich desky byly dobré a že by širšímu proudu dodávaly nové podněty nebo byly reflexivním odrazem čehokoliv.
Coldplay jsou „kapelou, kterou každý zná, a proto si ji pokaždé rád poslechne“.
Pokud nejste členy této množiny vytvořené zobecňující zkratkou, můžete být na sebe a svůj vkus víceméně hrdí.
Nevýrazně, ale ne uměle
Životní motto jejich písniček zní poměrně jasně: „Nesmíme být ničím výrazné nebo vyhraněné. Musíme naplnit škatulku písniček pro každého (bez ohledu na věk, pohlaví, vzdělání, smysl pro humor nebo inteligenci konkrétního posluchače).“
Kapela si také současně velmi dobře uvědomuje pravidla, kterými se mainstreamové hřiště, na kterém působí, řídí: „Konzument našich skladeb s každou další deskou musí mít dojem, že jsme stále jím vlastněnou kapelou že se nepředvídatelně neměníme a nevyvíjíme. Současně si ale nemůžeme dovolit, aby získal pocit, že mu už po několikáté předkládáme stále stejnou písničku a tím jeho důvěru jakožto věrného fanouška podvádíme.“
Desky Coldplay tedy musí vždy obsahovat typické znaky své kapely, ale současně musí budit dojem, že nejsou automaticky generované. Dosud neměly problém se tomuto nároku přizpůsobit.
Přijmeme-li nadsazenou premisu, že současný komerční hudební svět si už mezi sebe rozdělilo několik mocných interpretů, budeme muset skupině Coldplay uznat monopol na „upřímné, skromné, civilní písničky, které jsou zbavené velkých gest a póz“.
Mohli-li jsme jim na jejich prvních dvou albech takové skladby uvěřit jako projev autentického hudebního názoru, pak s pozdější tvorbou musíme registrovat, že jde o důsledně naplňovaný koncept definovaný obchodním vztahem nabídky s poptávkou.
Posluchači středního hudebního proudu takové písničky pro zkrášlení svého všedního dne prostě chtějí a jejich Coldplay jim je ochotně poskytnou. Pokud však ve vás jejich skladby vyvolávají pocit, že jsou emotivní výpovědí několika skromných britských chlapců, věřte, že jste byli lapeni do pasti manipulativní iluze. Ne, že by mezi úkoly komerční popkultury líčení takových pastí nepatřilo.
Krásně úchylný melancholický zážitek pro stadiony
Už to bylo naznačeno. Žádné z alb Coldplay nemá v diskografii skupiny svůj přesný klon; každá deska nabídne své vlastní specifikum. Žádné z alb Coldplay se ale současně od těch ostatních nijak výrazně neodlišuje; ona specifika jejich jednotlivých kolekcí nenaruší neměnný koncept stylu kapely, jsou pouze ozvláštňujícími nuancemi.
S každou svou deskou také Chris Martin a spol. prokazují velký talent k vytváření stále nových a stále neslyšených variací na sebe samé. Díky tomu ještě stále - přestože už vydali šest vzájemně si podobných alb - nebývají označováni za kolovrátek řízený autopilotem. Díky tomu pořád nejsou až tak moc směšní jako třeba Manic Street Preachers nebo šaškovští Foo Fighters.
Hudba Coldplay je už ze své podstaty zbavena jakéhokoliv potenciálního konfliktu a čehokoliv, co by mohlo podrýt „krásný melancholický zážitek“ z poslechu.
Jedním soubojem ale jejich desky opakovaně prochází. Jako by skupina vždy řešila dilema, jak znít epicky a civilně současně; jako by se cítili povinni naplnit rámec velkolepé a zároveň skromné kapely. Jejich poslední čtyři alba jsou pak tímto balancováním velmi poznamenaná.
Písně Coldplay totiž skutečně poměrně přesvědčivě naplňují formát největší současné mainstreamové kapely křehkých melancholických písní. Se vším špatným, co takové přirovnání s sebou nese. Proč je plné negativ? Protože melancholické stavy sdílené se stadiony jsou perverzní úchylkou zvrhlých lidí.
Nevýrazné songy pro nevýrazný svět
Na otázku, jestli je aktuální album Coldplay dobré, se odpovídá těžko. Pokud je totiž hudební bezvýraznost a bezkrevnost letitou hlavní ambicí svého interpreta, těžko jeho novinkovou desku označíte za ve svém úzce vymezeném kontextu nezdařilou.
Pokud vás však zajímá objevování nového, i v rámci málo invenčního mainstreamového kytarového popu, zřejmě vás svou až okázalou apatií budou jejich nové skladby provokovat, iritovat. Coldplay na své šesté desce úspěšně pokračují ve velkovýrobě „průměrných písniček pro průměrné posluchače, které budou reflexí a možná také ozvláštněním jejich průměrných životů“.
V tomto modelu Coldplay už dávno došli dokonalosti. A možná že důvodem jejich popularity je skutečnost, že jejich nevýrazné skladby bezděčně vystihují současný nevýrazný svět a pocity z něj.
A čím album Ghost Stories oživuje diskografii skupiny? Jde o kolekci zatím nejvíce inspirovanou islandskou kapelou Sigur Rós; takhle nějak by zněla jejich deska pro rádia. Také jde o kolekci, kde se kapela pokouší do svého mainstreamového popu promítnout své nynější ambientní záliby, také jde o kolekci, která by na svého typizovaného posluchače měla působit tišším, osobnějším dojmem. Také jde o kolekci, ve které skupina hledá rovnováhu mezi baladami ke zjihnutí a rychlými skladbami k poskoku.
Pro dojatého a nadšeného fanouška Coldplay bude album Ghost Stories tím, na kterém jeho kapela ukázala, že se nebojí experimentu – také jím bude postaveno do kontrastu s předchozí deskou Mylo Xyloto, která byla plná diskotékového rocku.
Coldplay: Ghost Stories
Album Ghost Stories je pomalejší, introvertnější a sebezpytnější než předchozí alba Coldplay. Podle zpěváka Chrise Martina je tento charakter desky koncipován jako jeho určitá terapie; kolekce má být odrazem těžkostí jeho vztahu s herečkou Gwyneth Paltrow a mělo by fungovat také v obecné rovině jako obraz smutného muže v hudební zpovědnici. Ani tento koncept však nedokáže nabourat dojem intimního díla vyrobeného zakázkovým automatem.
Na druhou stranu tento „negativní rozměr“ zásluhou právě zmíněné osobní okolnosti není tak silný jako u předchozích nahrávek skupiny Mylo Xyloto, nebo X&Y.
Na albu pracovalo několik producentů s poměrně výrazným zvukovým rukopisem. Tim Berling, Paul Epworth, nebo hvězda elektronické scény Jon Hopkins. Ani tato okolnost však desce Coldplay nezajišťuje rozmanitý zvuk. Kolekce naopak zní homogenně, možná dokonce stereotypně. Tajemstvím tedy zůstane, že pokud Coldplay chtěli nahrát album s jednolitou atmosférou, proč do jeho příprav a produkce museli zapojit tak velké množství lidí. Aby to dobře vypadalo v bookletu?
Současně od alba dostanete, co jste od Coldplay dostali už pětkrát v minulosti. Do detailu vycizelovaný zvukový reklamní billboard na melancholický hlas zpěváka Chrise Martina a kytarovou zvonkohru Jonnyho Bucklanda, která evokuje U2 víc než desky U2 v posledních deseti letech. Opět vám bude nabídnut svět „krásného smutku“, do kterého se můžete schovat před ještě šedivější realitou vlastního bytí. Jeho kulisy jsou intimní, ale také nad nimi bouchají pompézní a barevné ohňostroje. Také vám bude vnuceno několik hitů, které si budete cestou z fitka nechtěně prozpěvovat (a asi se za to budete nenávidět). Několika skladbám možná podlehnete, aniž byste kvůli tomu museli zpytovat své svědomí, těm z druhé poloviny alba, třeba baladě Midnight.
Pro dnešní hudební popkulturu deska Ghost Stories nic neznamená. Status quo Coldplay – tak, jak byl v předchozím textu definován - se nezmění. Pozice Arcade Fire jako jediné zajímavé současné mainstreamové kapely zůstane také netknutá.
Šestá deska Coldplay je tak opět ideálním soundtrackem k utírání prachu. Na pár desítek minut se stane znovu posvátnou kratochvílí.
Coldplay: Ghost Stories. Parlophone, 2014. Celkový čas: 42:37.
