"Předloni mi Honza Schneider přinesl nové texty. Hned jsem se jich chytla. Vždyť já bych tuhle desku potřebovala už na začátku druhé kariéry, kdy jsem velice nesnadno sbírala repertoár. Už sedm let vystupuju v pražském Ungeltu, a tak jsem okamžitě věděla, že půjde i o divadelní projekt, že se rodí večer šansonů Jana Schneidera," říká zpěvačka.
V roce 1969 Schneider odešel na více než dvacet let do exilu. Cyklus "posametových" básní dokončil nedávno. Čím vám Schneider vyhovuje, že jste si na sebe takhle počkali?
Vždycky byl pro mě autorita. Nebyl básník, kterého předchází pověst bohéma. Na mě působil spíš akurátním dojmem, třeba říkal: "Já bych jen podotkl, že tohle není správné." On mě fascinoval jako osobnost a hlavně tím, co psal.
Opravdu se nenašel nikdo, kdo by vám po listopadu 1989 připravil pořádný repertoár?
Ale ano, Pavel Vrba přebásnil celý muzikál Hůř se loučí v neděli. Udělal to úžasně, dodal představení vyšší dimenzi. A bylo to možné také díky muzice Andrewa Lloyda Webbera.
Říkala jste, že v 60. letech jste byla dáma rozhněvaná na poměry. Jaká jste teď?
Už to není tak horké, i když teď docela rozhněvaná jsem. Nedávno jsem ve Vyškově zpívala Modlitbu pro Martu. Lidé ji chtěli. Najednou jsem si uvědomila, že bych ji zase mohla vrátit na repertoár. Ale teď už vím, že od října budu klidně moci zpívat novou Píseň klíčů nebo Průvan.
Zrovna v tomto Schneiderově textu zpíváte: "Volební lístek je poukázkou na koryta a společenský úspěch pouhou koňskou ohlávkou. Chce to průvan, důkladný průvan!" Myslíte, že Schneider vám napsal texty, které rezonují s touhle dobou?
Přesně tak. Mám od něho také písničku Jak vytunelovat tuneláře. Je o tom, že k bohatství se člověk dostane přes tunely. Zpívám, že jsem holka poctivá, a tak tady brečím u piva. Myslím, že každý si najde píseň, která odpovídá na problémy, s nimiž se může setkat. Píseň klíčů nebo Průvan nejsou protestní písně, spíše konstatování.
Zpíváte také, že máte ráda pohádky. Opravdu?
Ano, dobro i zlo je v nich jednoznačné. V pohádkách obvykle dobro zvítězí. V životě to tak někdy nebývá. Ale já se vždycky utěšuji: boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Někdy však zamelou zatraceně rychle.
Přišlo mi, že všechny těžkosti života jste dokázala nějak lépe unést, nebrat si tehdejší zákaz zpívání příliš tíživě. Někdo jiný by se třeba zhroutil z toho, že mu skončila kariéra...
Já jsem byla docela spokojená s první kariérou. Za šest let jsem měla docela strmý start, celkem bez problémů, byť to bylo za hluboké totality. Tenkrát muzika obalila celý svět. Šedesátá léta byla výjimečná. Říkají to i Američané. Rozjel to Elvis Presley, potom přišly třeba soulové věci, hudbě se nedalo zabránit. Do konce roku 1969 jsem měla pas, takže jsme mohli jezdit i na zahraniční koncerty. Třeba Raye Charlese jsem viděla ve Vídni. Neměli jsme pocit minového pole, že by člověku něco bouchlo vedle nohy.
To začalo normalizací?
Všechno se začalo hroutit. Bratr mi stále posílal pásky s nejnovější muzikou, ale já jsem si říkala: O moc nepřicházím. Pak jsem měla úplně jiné starosti, narodila se Kačenka. Když jsem pracovala ve Výstavbě sídlišť, lidi se mě ptali: Nestýská se vám po muzice? Říkala jsem: Podívejte, nestýská. Měla jsem pocit, že to je sportovní disciplína pro mladé, svobodné, bezdětné lidi, kteří mají doma v pohodě maminku, tatínka i pejsky. Navíc jsem od Kateřininých necelých dvou let žila s dcerou sama.
V listopadu 1989 jste se najednou ocitla znovu před publikem...
Nevěděla jsem, co si s tím počnu. Začaly třeba kolotoče s hlídáním. Dceru mi pohlídala chůva, já se ve tři v noci vrátila ze zájezdu a v devět ráno jsem se vydávala na něco jiného. Začátky mé druhé kariéry byly opravdu dobrodružné.
Už se to srovnalo?
Co mám velkou Káťu, je to všechno jinak. Ale mám výčitky vůči svým zvířatům. Všude hlásám, že když si člověk pořídí zvíře, má se mu věnovat. Psa s sebou beru, vozím ho, pokud jedu svým autem. Ale v listopadu a v prosinci, kdy to moc nejde, mám docela výčitky.
Máte talisman pro štěstí?
Když se to se mnou začalo v roce 1969 houpat, jedna paní, která prošla koncentrákem, mi dala malý zvoneček. Prošel se mnou všechno. Mám i skleněné prasátko nebo duhovou kuličku. Ale kdybych ztratila zvoneček, věřím, že se mi přihodí něco zlého.
