ROZHOVOR | Michael Kocáb: Na střihu filmu Pražský výběr – Symphony Bizarre jsem strávil tři tisíce hodin

Zaujalo mě, že jste film stříhal zcela sám. Jak a proč jste se pustil zrovna vy, uznávaný hudebník, do filmové postprodukce?
Moc děkuji za pochvalu. Já si celý život stříhám všechno, jsem v tom docela zběhlý. Dokonce jsem dostal za film Pražákům, těm je hej cenu Barrandova za nejlepší střih. Na tomhle chystaném filmu byla obří práce, velice těžké bylo srovnat kamery, kterých bylo pětatřicet. Dnes si můžete koupit jakoukoliv kameru, i tu nejdražší, ale důležité je barevné nastavení. Pokud ji dobře nenastavíte, mohou být problémy s expozicí, šumem nebo vám barevně uhýbá. A potom je nutné vše dobarvit a  upscalovat, protože kamer při natáčení bylo opravdu hodně. Takže mi to dalo hodně zabrat. A střih taky, k tomu výroba hudby. Fór je v tom, že jsem postprodukční práci nahradil za nula korun. Jenom vlastní prací. Jenže bylo to nějakých tři tisíce hodin, což je šílené, z toho takových pět set hodin bych odečetl na to, že se to člověk musí učit. Postprodukce je náročná a pracná, ale je to dobrá zábava. Ovšem nyní, když připravuji další film, dokument o Pražském výběru, už mi to jde násobně rychleji.

30 let bez okupantů: Pražský výběr Symphony a utajený host Petr Janda

Kde jste na finalizaci koncertního záznamu tak dlouho pracoval?
Mám velkou střižnu, ale tam nejde o tu velikost. Ke stříhání potřebujete super drahé jsou hardisky, které dávají až 2600 megabajtů za vteřinu v porovnání s cca 60 - 160 mgb u normálního hardisku. Když stříháte online, tedy v konečné kvalitě, tak se práce zjednodušuje, ale nároky na rychlost sběrnic geometricky rostou.  Pak je to také otázka profesionálních referenčních monitorů a hodně výkonných „kompjůtru“, které já taky mám, a programů, které jsou často z Hollywoodu a hodně náročné na výkon compu. Jinak vám to celé spadne často hned po otevření takového pluginu. Takže když tohle všechno běží, a běží to rychle, je to docela legrace, na nic nečekáte, žádné prolínačky ani efekty se vám nevypočítávají, všechno jde okamžitě, a to vám umožní zkoušet všechno možné a hrát si s tím, je to inspirující. Což je pro umělce důležité.

Jak složitá byla dramaturgie a scénář filmu? Myslím tedy, jak složité bylo vybrat jen určité části tak dlouhého koncertu?
To bylo asi nejnáročnější z celého filmu. Koncert takovou obrovskou dramaturgii unese, ale film už by to neunesl, takže jsme přehazovali a měnili pořadí písniček, záběry a podobně. Když mluvím v množném čísle, myslím tím třeba Michala Pavlíčka, který se na film asi dvakrát podíval a navrhnul určité změny... Já dělal dramaturgii a scénář celého toho velkého koncertu a také pak filmu, takže to mám doposud v hlavě a navrhované úpravy jsem pak realizoval bez problémů.  Ve filmu je asi 4 tisíce střihů. Znám téměř každý z nich, o to je pak práce snazší, než kdyby se tím prodíral někdo, kdo to nezná. Ovšem když na tom strávíš tolik hodin, tak přeci jen trochu ztrácíš odstup. Zvu si proto na pomoc takzvané film-makery, třeba Ivanu Davidovou, což je střihačka, která udělala celoživotně na osm set filmů. Ona se na to podívá svým profesionálním okem a hned ví, kde je co špatně. Nebo profíky ze světoznámé postprodukční firmy UPP, kteří mi celý film zkontrolovali, opravili barevnost do definitivního tvaru a postarali se také o technický export filmu tak, aby mohl jít bez problémů do všech kin. Majitel UPP Vítek Komrzý je můj dlouholetý přítel, excelentní barvič David Koubík překontroloval a finalizoval color grading a odpovědný šéf pro příslušný department, Ivo Marák, se o vše ochotně postaral. UPP je také spoluproducentem filmu. 

Nyní tedy ještě zbývá dotáhnout do konce zvukovou stránku filmu, na čemž pracujete se zvukařem Michalem Pekárkem. V jakém studiu jste to míchali?
V průběhu koronaviru jsem si říkal, že film dotáhnu do konce se vším všudy…. ať alespoň něco dělám. Když jsem měl hotovou střižnu, říkal jsem si, že si ještě musím vybudovat mixážní halu 7.1, abych udělal i mix zadarmo. Takže jsem ve svém studiu úplně zrušil sál, kde jsme zkoušeli a nahrávali a vybudoval jsem to tam mixážní. Ta míchačka má referenční kvalitu, protože to, co tam namícháme, jsem tady dnes slyšel, není tam žádná odchylka.  Takže opět náklady na práci byly nula, ovšem hardware stojí velké peníze. Ale koneckonců, proto jsme dnes byli i tady, na FAMU na této předprojekci, abychom se na to podívali a poslechli si názory studentů a dalších odborníků na zvukovou stránku filmu.

Koncert doprovází symfonický orchestr, který dirigoval známý světový dirigent, Američan Steven Mercurio. Jak jste jej dokázali přesvědčit ke spolupráci? Jste dále v kontaktu a pozvali jste jej na premiéru filmu?
Ano, pozvali jsme ho a Steven Mercurio na premiéru filmu snad přijede. On je skutečně jeden z nejvýznamnějších dirigentů, světový fenomén, spolupracuje se Stingem, je to hlavní dirigent a skladatel Andree Bocceliho, dělal s Pavarottim, Domingem, Carrerasem, diriguje v newyorské Metropolitní opeře, je to žák Bernsteina... Dostat se výše než on, mezi dirigenty už snad ani nejde. A jak jste si všimli ve filmu, dokonce s námi hraje na kytaru. Ten nácvik probíhal tak, že mu Michal Pavlíček jeden den přinesl kytaru a k tomu bedýnku na hotelový pokoj, a on s tím šel za dva dny vystupovat a hraje s námi na koncertě a vypadá to, že je rocker. (smích)

Pasáž, kdy hraje s Michalem Pavlíčkem na kytaru, je jedno z nejkouzelnějších míst celého filmu...
Ano, bylo to úžasné. Ovšem seznámení se Stevenem Mercuriem byla obrovská náhoda. Když jsem připravoval O2 arénu, přizval jsem ke spolupráci Český národní symfonický orchestr a s Honzou Hasenöhrlem, což je další fenomenální člověk, jsme probírali, kdo by to mohl dirigovat. Navrhl jeho. My jsme mu poslali veškerý materiál Pražského výběru, on si ho poslechl a nejenže pak dirigoval celý koncert, on ho rovnou celý zorchestroval. Pracuje rychle jako blesk. Už naše spolupráce došla tak daleko, že když zrovna nejede s Boccellim, což jsou mimochodem koncerty, kam chodí cca 30 tisíc lidí na každý, tak přijede do Prahy, kde je nyní šéfdirigentem ČNSO. Pak si odskočí a jede s námi do „middle of nowhere“, jak tomu říká – a on s námi hraje a zná už asi půlku repertoáru... a jelikož to orchestroval, zná každý akord a naši muziku už téměř lépe než my. (smích) Takže když jsme nedávno zkoušeli písničku Snaživec, on za mnou přišel a povídá: „Takhle to nemůžeš hrát... máš tam špatný akord“ A já na to: „Co to je, kam jsme se to dostali?“ (smích) Já jsem to složil, když mi bylo dvacet tři let, a teď mi tady světový dirigent říká, že tam mám špatný akord. (smích)

To je úžasná historka...
Ano, to je, on je okouzlující. Já ho viděl, když natáčel s Bocellim desku, které se prodalo snad sedm milionů kusů. Není to tak, že si s ním pouze zadiriguje... Bocelli byl na něm úplně závislý. On létá po celém světě a během cesty v letadle to celé orchestruje nebo skládá, rovnou celé pasáže vytváří ve své hlavě, pak to dodělává ještě na pokoji… Nepotřebuje žádné piano, nic, on je „mozartovský“ talent. Je jediný člověk, o němž se domnívám, že je opravdový génius. O spoustě ostatních úžasných lidech se řekne: „Ten je génius.“ Ale co já jsem měl možnost poznat, jediný asi je. Potřebuje k tomu i neuvěřitelnou paměť. Diriguje několik 3hodinových oper bez partitury. „To chceš říct, že mi teď zazpíváš Pucciniho Toscu nazpaměť?“, zeptal jsem se ho. A on začal. Ale nejen ty zpěvní party, každý nástroj, každé sólo. Po deseti minutách jsem ho přerušil. Trvalo by to 3 hodiny.

V poslední době je pro rockové kapely velice módní udělat koncert s orchestrem, ale u většiny mi přijde, že hudbu pouze nějak zaobalují, kdežto tady je symfonický orchestr samostatnou složkou...
No právě. On vytvořil takové pasáže a skrumáže, kde třeba máte pocit, že tam zní kytara, ale ona tam nehraje. To už je takové jeho mistrovství. A já měl možnost slyšet i jeho vlastní tvorbu, jeho skladby a kompozice vážné hudby, které skládá, a to je teprve úžasné uměn. A Steven chodil ke mně domů a částečně i pomáhal dramaturgovat ten film.

Jaká je aktuální situace s Pražským výběrem z pohledu nového alba? Dočkáme se konečně?
Nové CD mám v compu už asi pět let. Ale obávám se, že nakonec vyjde až po naší smrti. (smích) Je problém, že pořád neexistuje dohoda. Je ochromená společná vůle to dotáhnout. Což má exaktní důvod – Michal Pavlíček si myslí – a já s tím souhlasím, že by to mělo pokračovat zejména v té naší skladatelské dvojici. Neříká tím, že by tam nemohla být i písnička někoho jiného, ale zejména by to mělo jít po této linii. Kluci se nám ale rozeskládali všichni, takže máme dost Hrubešových, Klaudových a Vilémových věcí, a teď máme dramaturgický problém. Dokonce je možnost – a s tím také souhlasím -, že na album dáme všechno, že tam každý bude mít svoji zahrádku. (smích) My jsme skladatelsky nyní každý jinde, Jirka Hrubeš skládá takovou anglickou rockovou hudbu, je to perfektní, přirovnal bych to třeba k Marylin Mansonovi, což je ale úplně jiný styl než Pražský výběr, Vilém Čok víme, jak skládá, Klauda tam má takovou potrhlou rockovou novovlňárnu jako ze sedmdesátých a osmdesátých let, takový rozjuchaný anglický rock, což je taky perfektní, Michal Pavlíček přinesl písně trochu jako poslední písně Davida Bowie, což se do toho trochu promítlo, zkrátka každej pes jiná ves. (smích)

Slyšel jsem, že připravujete další desku s projektem Aftershocks s Glennem Proudfootem. Máte ambice opět spolupracovat s významnými světovými muzikanty typu Billyho Sheehana?
Ano, to není ambice, to je více méně domluveno. Nevím, jestli to bude zrovna Sheehan, ale určitě bubeník Virgil Donnati. Narodily se tam další tvrdé písničky, není tam žádný problém. Jde ale o čistě australsko-americký rock.

Prý jste se pokoušel pro předchozí album oslovit i Ozzyho Osbourna?
Zvažoval jsem to... ale nakonec jsem to neudělal. Udělám to až na tu novou desku a nevím, jestli pochodím. Máme s Glennem pro nové album připravenu jednu písničku, která by mohla být přímo pro něj, jako by mu vypadla z pusy (smích) Ovšem těžko teď říct, jak to dopadne. Mám takovou zkušenost, že tihle staří zpěváci, jako třeba Ozzy, bývají ochotní, ale zase mohou být zdravotní komplikace. Dweezil Zappa, syn Franka Zappy, mi říkal, že Ozzyho potkal v obchoďáku, Ozzy byl v teplákovce a v igelitce měl dvě pizzy, dali se do řeči a Ozzy se ho ptal na tátovo studio, jestli ho ještě má a tak. A Dweezil ho rovnou do toho studia pozval, ať se jde podívat. Ozzy tam s ním tedy hned šel a Dweezil tam měl zrovna roztočenou cover verzi hitu od Bee Gees. Ozzy ve studiu rovnou nazpíval první část, fantasticky, na první dobrou. Ale dobrý bylo, že když uprostřed přišlo sólo, které na něj bylo dlouhé, Ozzy se sebral a šel domů. (smích) Dweezil prý za ním vyběhl na chodbu, ať ještě něco dozpívá do druhé části, ale to už se na něj Ozzy vyprdnul. (smích) Asi aby mu nevystydla ta pizza. To je prostě úžasný příběh. A já jsem Dweezilovi poradil, ať do té druhé části zkopíruje něco z té první části, tak on to udělal... Jde o asi nejznámější písničku od Bee Gees, Staying Alive, a cover s Ozzym najdete na Youtube, poslechněte si ho.

Vy jste byl i přítel Franka Zappy, prý jste u něj v Americe občas bydlel. Nevznikla někdy v té době vaše společná písnička nebo třeba nahrávka s Frankem?
Asi tři týdny jsem bydlel u něj v domečku na zahradě a něco jsme si společně zahráli. Ten domek byl postavený ze samých flašek od piva, bylo jich asi deset tisíc, byly proskládané betonem. Dům byl tedy téměř průhledný, šlo o podobné různobarevné flašky od piva, jaké jsme měli za komunistů u nás. Jinak jsem ale celé noci trávil s Frankem ve studiu, různě jsme spolu hráli, ale nic většího z toho nebylo...
Pak jsem se vrátil, a to už se valily dějiny, přišla sametová revoluce, on pak dostal rakovinu a už nebyla příležitost. Ale co je zajímavé – Frank Zappa natočil videoklip Pražského výběru! Natočil klip na písničku Tatrman, takový bláznivý, jaké on točil. Já jsem si říkal, co to má jako znamenat? Pro mě to bylo jako sen, Frank byl pro mě Bůh. On klip dokonce nechal zpracovat svou společností. Mám ho někde na páscích, ale já těch pásků mám tolik. Ale už jsem přemýšlel, že to musím najít a nechám to přepsat do modernějšího formátu.

V roce 2018 hrál Pražský výběr v Letňanech před Rolling Stones, ale vy jste se se Stouny seznámil už krátce po revoluci...
Ano, nabídka, abychom jim dělali předkapelu, přišla přímo od Stounů, což byla pro nás velká čest. Oni si na nás vzpomněli, jelikož já jsem je kdysi za Havla provázel.  Myslím, že to bylo někdy v roce devadesát dva, nebo tři, tenkrát je pozval Václav Havel a já jsem mu říkal, že u toho chci být. A Vašek na to: „Tak přijď a provedeš je po Pražském hradě“, což ale nebylo jen tak. Byla to komplikovaná nabídka, přijď, ale předtím si nastuduj Pražský hrad. (smích) A pamatuji si, že Jaggera to hodně zajímalo, takže já jsem si to poctivě nastudoval a skutečně jsem se choval jako průvodce. Zpočátku šlo všechno v pohodě, Mick Jagger se vyptával na různé části Hradu, ale je pravda, že to průvodcovstí dlouho nevydrželo, Keith Richards začal různě zlobit. (smích) Ale když jsme tam ještě před tím táhli Franka Zappu, ten začal zlobit obzvlášť, vzal si kameramana na záchodky Pražského hradu a natáčel se tam. (smích)

Díky za rozhovor, a ať se film podaří úspěšně dokončit!
Já děkuji. A těším se, že se s vámi společně s Pražským výběrem uvidíme v Plzni na Žebříku.

Pražský výběr bude jedním z hlavním koncertních hostů vyhlášení Hudebních cen Žebřík – 1. dubna v DEPO2015 v Plzni. Vstupenky na www.anketazebrik.cz

Text: Aleš Materna, foto: Eva Vintrová, archiv Pražského výběru, Bontonfilm
Témata: Michael Kocáb, Pražský výběr, Steven Mercurio, Rolling Stones, Frank Zappa