ROZHOVOR | Michal Malátný: Chinaski konečně splatí dluh fanouškům. Už nikdy neřeknu, že jsem otrávený z dalšího festivalu

Asi to nebudou jediné koncerty, které jste si připravili na léto…
Po turné nás čeká opravdu horké léto, kdy je naplánována spousta koncertů po letních kinech a venkovních parketech. Od července do září nás čeká snad 40 koncertů.

LIVE: Chinaski předvedli v Mikulově strhující show. Zaplněný amfiteátr zpíval "my máme rádi víno" a pil pivo

Takže to půjde i bez festivalů?
Dnes už je jasné, že ty velké nebudou. Jsme rádi, že se můžeme zařídit jinak a že to funguje, i když se nám to skoro finančně nevyplatí. Ale emočně ano. Kapacita 500 lidí je tak na hranici toho, aby bylo alespoň na světla a na benzin. Ale chceme hrát.

Budete mít na koncertech předkapelu?
Turné k desce bude bez předkapely, ale na léto si nějaké mladé kluky vezmeme. Nevím koho, třeba Jáchym Grohman, syn našeho bývalého bubeníka Pavla, má kapelu. Tak jsme si řekli, že bychom je mohli vzít a dát jim šanci. Já taky nepřestanu být vděčný Hudbě Praha, že nás před lety vzala jako předkapelu. Byla to škola rokenrolu a života, i když jsme jim museli stěhovat aparát a třeba Ambrožovi jeho maršály do sklepa...

Takže něco podobného čeká i vaši předkapelu?
Ne, věci zůstávají v autě, takže je ušetříme.

Velký koncert jste si už vyzkoušeli v Praze na Křižíkově fontáně v pilotním projektu Šance pro kulturu v půlce května. Jaké to bylo?
Skvělé! Zase jsme mohli po tři čtvrtě roce zahrát pro lidi. Klukům z kapely jsem před koncertem řekl, že musíme hrát jako by to bylo poprvé nebo naposled. Cítil jsem na nich, jak jsou napjatí a zároveň rozněžnělí, že spolu zase můžeme dělat hluk. Šlo o to ukázat, že to všichni zvládneme, a že návštěvníci koncertu nejsou horší než lidé, kteří chodí na fotbal.

První koncert po lockdownu: Chinaski a Pavel Šporcl rozjásali holešovické publikum, bavili také akrobaté

Jak se vám na Křižíkově fontáně hrálo s houslovým virtuózem Pavlem Šporclem?
Písnička Venku je na nule s živými houslemi se mi strašně líbila. Říkal jsem si, že bychom mohli něco takového ještě udělat, jenom nevím, jestli by to bavilo lidi tak jako mě. Pavel Šporcl je v pohodě a zaujalo mě, když jsem ho slyšel v rádiu mluvit o tom, že se sešel s politiky, aby s nimi probral problémy lidí, kteří každý den pět hodin cvičí na svůj nástroj...

... to není tvůj případ?
To ne, já jsem jako samouk, amatér. Necvičil jsem nikdy, možná pět hodin dohromady za celý život. Samozřejmě jsem měl taky tendence začít cvičit, ale ve čtyřiceti jsem si řekl, že už to nemá cenu. A ten svůj styl - nestyl, to "prasečí" hraní na kytaru odkoukané od AC/DC, bych si ještě mohl pokazit.

Jak jste prožili to podivné období protipandemických opatření?
Nejdřív jsem byl dokonce trochu rád, protože jsme předtím jezdili jako blázni a já se najednou mohl věnovat věcem, na které jsem neměl čas. Byl jsem s dětmi, strávil jsem spoustu času manuální prací na zahradě, snažil jsem se jezdit na kole a zjistil jsem, že ani nemusím brát antidepresiva. Takže zpočátku dobrý, i když jsem měl strach o rodiče, člověk nevěděl, kam se to zvrtne, psal jsem si i deník, kam jsem se svěřoval se svými obavami. Přes léto jsme trochu hráli, a když se koronavirus a opatření vrátily, domluvili jsme se, že když se nemůže hrát, budeme psát nové písničky. Začali jsme se scházet, ale bez Tomiho Okrese, který bydlí v Košicích.

On si nesehnal bydlení v Praze?
Tomi má v Košicích hospodu, kde vařili a on rozvážel jídlo. Byli jsme v kontaktu, ale zkoušeli jsme bez něho. Máme asi dvacet písniček a připravenou novou desku. Tím, jak vznikala vždy u někoho doma, je to zajímavé a trochu jiné. Z těch dvaceti písniček je deset silných, deska je na obzoru, asi ji budeme točit na podzim a vyjde na jaře. Nebudeme pospíchat, vždyť jsme ještě neodjeli turné k albu 11.

Příběh českého hitu Chinaski - Tabáček

Říkal jsi, že nové album bude trochu jiné. V čem?
Když odešli Petr Rajchert s Adamem Stivínem a Radimem Hladíkem, tak jsme vydali desku Na na na a jiné popjevky, která tehdy byla brána trošku jako komerční průšvih. Když zemřel Pavel Grohman, tak jsme mermomocí chtěli vydat desku, abychom sami sobě dokázali, že kapela funguje. Vznikla deska Není na co čekat, ze které dnes nehrajeme ani jednu písničku a nikomu se po tom nestýská. Deska 11 není špatná, ale není z ní slyšet ta dnešní pospolitost. Teď už jsme po 178 koncertech našli způsob, jak fungovat. Na chystané desce cítím, že jsme se v nové sestavě poznali a sehráli. Na té minulé jsme se poznávali a kluci měli zbytečný respekt, nevěděli, do jaké míry nám s Frantou (Táborským) do toho můžou žvanit. Minulý týden jsme byli ve studiu, dali jsme všechny demáče do kupy a přijde mi, že jsme se parádně shodli. Autorsky přispěli všichni. Každý cítí svoji roli a místo v kapele, do čeho může a má kecat a do čeho mluvit nemusí. Už to není jenom na nás s Frantou.

Takže žádné mazáctví?
Mně se na kapele vždycky líbilo, že je to společný prožitek a ne jeden člověk, který všechno řídí. Těší mě, že kluci pochopili, že jim nikdo nebude bránit, aby otevřeli stavidla a pustili nápady.

Jak to bude na nové desce s texty?
Většinu jsem napsal já, něco s Tomášem Rorečkem a o jeden text jsem požádal Jiřího Suchého na písničku Tomiho. Trvalo dlouho, než jsem z něho text s názvem Konec jistého Rambouska vypáčil, můj první dojem byl rozpačitý, přišlo mi to takové divadelní. Nicméně jsem to nazpíval, pustil klukům a ti byli nadšení.

Své herectví uplatňuješ v divadle Semafor, o film se teď nepokoušíš?
Film nepokouší mě... Ne, vážně mě to vůbec neláká. Rozhodl jsem se, že čas budu naplno věnovat kapele. Jsem šťastný, že to v ní funguje.

Ale Chinaski film pokoušejí…
To je takový časosběrný dokument režiséra Pavla Bohoňka s názvem Chinaski: Každej ví kulový. Mělo to být dávno hotové, ale natáhlo se to kvůli změnám v kapele. Chceme to stihnout do konce června na promítání v letních kinech třeba v místech, kde budeme hrát.

Jak bude vlastně vypadat playlist vašich koncertů?
To teď řešíme. Mám vždycky chuť ho úplně překopat, vybrat písničky, které jsme dlouho nehráli, ale kluci říkali, že lidé po pauze chtějí slyšet to, co znají a mají rádi. Je to o kompromisu, musím přepsat playlist, aby na to stihli udělat světla a projekce, a kluci ho budou připomínkovat. Už přesně vidím, že vyhodím Dlouhej kouř a kluci ho tam vrátí... Někdy je to těžké, spoustu singlů vynecháme, ale budeme rozhodně hrát skoro celou novou desku. Přece jsme ji netočili proto, abychom ji pak nehráli. Základem playlistu bude album 11 obalené písněmi známými z rádia.

Ale Punčocháče určitě chybět nebudou.
Ty budu hrát vždycky s radostí, je to takový pubertální nesmysl z našich začátků.

Takže zase na cesty, doma si vás moc neužijí...
Ano, do konce září budeme na cestách a hrát třeba třikrát týdně. Jsme za to rádi nejen kvůli penězům, ale člověku při té pauze došlo, že živé hraní je základ naší práce. Už nikdy neřeknu, že jsem otrávený z dalšího festivalu. Uvědomil jsem si, jak moc mi živé hraní schází a jak jsem na tom závislý. Sedět s kapelou v autě a jet na koncert je nezaměnitelný zážitek.

Zpracoval: Roman Jireš, foto: Jaroslav Noska, archiv Chinaski
Témata: Chinaski, Michal Malátný, František Táborský, rozhovor