Anketa - V rámci série projekcí dokumentů Česká radost byl 30. ledna na Nové scéně Národního divadla uveden také Ro(c)k života Jana Gogoly s podtitulem Olda Říha versus smrt. Protože po něm následoval první koncert kapely Katapult v těchto prostorách, považovali jsme to s kolegou Karlem Veselým za dobrý důvod pro trialog.
Přitom jsme chtěli vyhovět požadavku čtenářů, abychom si v tomto formátu jen společně nenotovali a aspoň jeden z diskutujících měl jiný názor. To se ovšem ukázalo v tomto případě jako zcela nerealizovatelné. Mezi novináři a hudebníky (viz anketa) jsme nenašli nikoho, kdo by měl Katapulty rád a respektoval je.
Respektive kdo by je opravdu poslouchal, byl schopen zformulovat svůj názor a neobhajoval by jejich hudbu jen proto, aby nadbíhal čtenářům svého mateřského média, nebo proto, aby naštval své „trendařské" kolegy. Ostatně do kategorie příliš snadné provokace a vyrábění „kontroverzní události" trochu spadá i celá katapultí akce na Nové scéně.
V jedné chvíli nás napadlo, že oponenta bude aspoň dělat jeden z nás. A přestože to nakonec nedopadlo, dovolte odcitovat omluvu, kterou jsme chtěli trialog začít. V roce 2009 v nekrologu baskytaristy Jiřího Šindeláře zaznělo, že Katapult byl slavný zejména díky tomu, že byl před listopadem jednou z mála povolených skupin.
Tak tedy: Není to pravda, ale nikoli proto, že skupina skutečně měla nějakou dobu problémy (což heroicky rekapituluje jejich stránka na wikipedii). Katapult by byl podle všeho populární za všech okolností a režimů. Má totiž přímou linku do duše a srdce českého „rockového fanouška".
Potvrzuje to i dokument Ro(c)k života - byť jinak je to film, který nabízí spíš spoustu otázek o svém objektu zkoumání a ještě víc o svých tvůrcích a metodě. Těžko říct, jestli si dokumentarista Jan Gogola ml. dělá z nás i z Říhy srandu, nebo skutečně hledá „perličky na dně" a portrétuje zde „architekta prostoty"- jak tvrdí v rozhovorech. Každopádně tato podivná neukotvenost a nejednoznačnost je základním rysem filmu.
Kromě pohřbu Šindeláře, který se neplánovaně překryl s prvním natáčecím dnem, zachycuje Gogola Říhu v obyčejných a všedních situacích, kdy mu klade zčásti až metafyzické a zčásti naprosto banální otázky. Občas to vypadá jako dokument zachycující pauzy mezi natáčením „skutečného dokumentu" nebo film složený ze záběrů, které by jiní nechali ve střižně.
V zásadě se zde nemluví o ničem jiném než o Katapultu a jeho hudbě, ale přitom tu nezazní jediná píseň skupiny, natož nějaký názor na jejich hudbu. Máme tu jen Říhovy silácké řeči a oddané fanynky pokročilejšího věku. Pokud brát Gogolu vážně, pak tedy čeká, co se při natáčení z toho "nesnesitelného trápení" vyvine. Chce natočit „obecně lidskou situaci" stárnoucího člověka a zachytit quijotovskou (či sysifovskou) marnost lidského údělu bez ohledu na to, jak směšný se nám předmět onoho snažení může zdát.
Budiž, na druhou stranu člověka dělají taky jeho činy a o hudbě Katapultu to platí aspoň dvojnásob. Říha říká, že „nejlepší jsme, když nehrajem" - a vskutku, jeho lidové filozofování nad životem by bylo mnohem snesitelnější, kdybychom nevěděli, jak se odráží v produkci kapely. Představme si, jak zhlédne dokument někdo na festivalu v zahraničí. Vyslechne Říhovy rockerské řeči, jak dělá vždycky všechno po svém, zkoukne, jak do sebe obrací fernety, pak si někde sežene jejich nahrávky - a ze sluchátek se mu ozve Půlnoční závodní dráha nebo jiná boogie-dechovka.
V něčem je ale dokument nakonec výstižný. Většina scén se odehrává na vesnické chalupě, v hospodě, ve vesnických sálech či v kostele, a nepřímo to potvrzuje, že český rock není ve svém hlavním proudu městská zábava ani městská kultura; nereflektuje současný svět, natož aby byl nosičem estetické či společenské změny. Když Říha a spol. vaří svoje riffy, i přes rockové kulisy je to pořád spíš elektrifikovaná a kýčovitá verze někdejší lidové hudby. Se vším, co k tomu patří - tedy pár „geniálně jednoduchých" melodií, lpění na starých hodnotách, patos a chvála „obyčejnosti".
V Katapultu se odráží kulturní identita národa, která má v sobě zakódovanou vesnici předminulého století. Ponechme stranou, nakolik je to přirozené dědictví a nakolik dílo těch, kdo zde hledali oporu pro konstrukci naší identity. Jisté je, že původně městský fenomén rock se v Česku propojil s "národní zemitostí" a že tento amalgám nám je nejen blízký, ale slouží nám i jako vzdor proti "intelektualismu" - který si spojujeme hlavně s většími okolními národy, jež jsme poznali jako nositele byrokratické nadvlády.
Když si Říha listuje ve filmu Ladou, dojde nám definitivně, že jeho „rockerství" není floutkovstvím a lyrikou městského páska nebo vztekem revolucionáře. Říha je spíš jedním z těch chasníků, co se řežou na Ladově Rvačce v hospodě, anebo sedlákem, co se naparují v Našich furiantech. Z čehož nám vychází, že do toho Národního vlastně patří.
Čtěte také:
Prométheus Olda Říha je obrostlý pařez české hudby
