ROZHOVOR | Tata Bojs: Zvony už celkem solidně bimbaj

Letos uběhlo pět let od vydání vašeho posledního alba A/B. Pamatujete si na ten moment, kdy jste si řekli, že je čas začít pracovat na nové desce? Zavolal vám třeba „ze Supraphonu Michal Máka“, jak zpíváte v písni Pěšáci.
Dušan: Je pravda, že čas od času se nás Michal na nový materiál zeptá, ale jinak to začalo postupně a nenápadně. Jako vždycky. Napřed je takový sběr nápadů, kterému říkám kvas, a pak je hned čas začít makat a scházet se ve zkušebně nebo na chalupě. Za těch pět let se ovšem udála spousta věcí… Živé album se SOČRem, výstava v DOXu, kniha a tak dál.
Milan: Od jisté doby, dokud nám nezavolá Michal Máka, nezačneme psát ani čárku. (smích)

Tata Bojs rozsvítili Výstaviště. Na festivalu Praha Září zahráli své největší hity

Jaká byla cesta k názvu nové desky? Už jste vysvětlovali, kolik významů album nese, kdy se ale všechny spojily zrovna v 1:0? Byl na stole nejdřív název 1:0, nebo vás k němu dovedly písně?
Mardoša: Název nás napadl až skoro úplně nakonec. Na druhou stranu, v průběhu tvorby jsme nad ním přemýšleli dlouho a různými odkazy na desítku se to jen hemžilo, protože toto je naše desáté album. Nicméně až s touto variantou nám připadalo, že je to otevřené mnoha výkladům a víc to odráží některá písňová témata i vizuál alba. Pojmenovat desku jen Desítka, by bylo nezajímavé a trochu pivní.
Milan: Taky bych řekl, že je důležité psát ten název slovy - Jedna nula. Dodává to tomu lepší vyznění. A když je pak v bookletu vysázen digitálním písmem, je to vůbec nejlepší vyznění.

Můžeme ještě k těm významům? Kontrast, odkaz na svět techniky, kde všechno funguje pouze ve světě 1 a 0, desáté album v pořadí, 1:0 jako symbol vítězství…
Dušan: ...ale také například on a off. Většina, menšina. Život, smrt. Každý může volně doplňovat dle vlastní fantazie. To se nám na tom názvu taky líbí.
Milan: Zkrátka nám přišlo, že v tom názvu je nenásilně obsažená většina obsahu alba při zachování veškeré té pestrosti témat, které tam jsou.  

„Mezi jedničkou a nulou je největší kontrast, zároveň leží hned vedle sebe,“ stojí v bookletu alba. S jakými dalšími kontrasty jste pracovali na desce vy?
Dušan: S mnoha. Asi největší kontrast byl ten, že jsme často začínali za světla a končili za tmy.
Milan: Přesně. Skoro bych řekl, že tenhle kontrast je jedním z hlavních charakteristických rysů tvorby Tata Bojs jako celku. Když se s ním dobře pracuje, je to vzrušující. Počítač, co nám pomáhá s těma „jedničkama a nulama“, taky leží hned vedle mých bicích, které mají k digitálnímu světu hodně daleko.

Jsou kontrasty také ve výběru písní? Album obsahuje veselé kusy se slovními hříčkami, stejně tak i mrazivější písně, při kterých se posluchač může cítit jako „opuštěný lodní kufr“ nebo „sám uvnitř svého těla“.
Milan: Každý je vlastně sám uvnitř svého těla. To je nevyvratitelná pravda a samo o sobě to není nijak smutný, spíš je to fakt. Jde spíš o to, jak se v tom těle cítíme. Ten text neměl vyznívat zase tak do smutna, spíš se v něm pokouším hledat odpověď na často mylné představy o budoucnosti.
 
Stáli jste při nahrávání desky před nějakým problémem, o kterém jste si mysleli, že do budoucna tak nějak nejde vyřešit?
Dušan: To snad ani ne. Problémů je vždycky dost, teď ale byla a je asi největší nejistota kolem situace s covid-19 a u nás už tradičně i termín odevzdání.
Milan: U tvorby je třeba mít na paměti, že každý problém může být předobraz něčeho zajímavého. Něčeho, na co by člověk bezproblémovou cestou nepřišel.

Jakou nejlepší radu jste vy sami v životě dostali? Ať už k desce, k tvorbě, k životu…
Mardoša: To jste mě trochu zaskočila. Nevím. Snažím se vzpomenout. Něco ve škole? Tam to ale bylo spíš v duchu: „Huňát! Cais! Stejný chyby, stejný známky…“
Milan: V souvislosti s tímto typem otázek se mi vždycky vybaví některé výroky našeho klávesisty Jury, které asi ani nejsou všechny z jeho hlavy. Jako třeba „chce se ti na záchod? …přirozeně nejdeš“ nebo „jsme jako olivy, to nejlepší z nás jde, až když jsme v presu“, případně „kam nedojdeš, nedoběhneš” (smích). A můj pan profesor na akademii Hugo Demartini nám vždycky říkal: „Nebuďte netrpěliví chlapci, když na sobě budete poctivě makat, ono to přijde.“

V tom případě si asi mohu dovolit parafrázovat učitele na základní škole: „Huňát, stále stejná kytara!“ Na nové desce zní v několika písničkách Mardošova vůbec první baskytara. Může první a desáté album spojovat právě tento nástroj?
Mardoša: Bylo super si opět na Žabáka zahrát, nicméně bych jeho význam pro desku nepřeceňoval. Obecně jsme si s písničkami vyhráli, spoustu partů jsme nahrávali přes sebe a na různé nástroje. Až při závěrečném výběru, finálních aranžích, pre mixu a mixu, vybrali Dušan s Milanem to nejzajímavější. Takže vlastně ani nedokáži říct, v kolika písničkách ta moje první basa zazní. A pozor, debut Šagali šagáli jsem nahrál už na svou druhou basu! Takže 1:0 je Žabákova lehce odložená premiéra.

V prvním singlu Zvony zpíváte „odfláknutý život Čechů potřebuje novou střechu / každý hledá, kde je víra, černá díra se otevírá." Jak velká ta černá díra podle vás je? A jak silně zvony už bijí na poplach?
Milan: Řekl bych, že zvony už celkem solidně bimbaj, nicméně bych rád nechal výklad toho výňatku z textu na osobním pocitu každého. 

Mně například až mrazivě vyznívá text: „žít tak v lepších poměrech, jedno v jakých je to poměrech“ z písně Minoritní. Mám pocit, že velmi často sdílíme to, co nakonec vyhovuje většině. A je nakonec jedno, jak ta většina smýšlí…
Mardoša: To je jeden z možných výkladů, kterých může být samozřejmě spousta. A já žádný „oficiální“ nemám. Ostatně, základní myšlenka je tak jednoduchá, že to není potřeba. Většina z nás se někdy ocitne v menšině, to je prostý fakt, který je dobré mít na paměti.
Milan: Všichni se někdy ocitnou v menšině, jenže to by se blbě zpívalo, a ještě blběji by to znělo.

Skladba Kraftwerk in Saint Tropez pojednává o německé kapele a má anglický text zpívaný francouzským přízvukem. Je to náhoda, nebo nějaký odraz globalizace?
Mardoša: Je to záměr, chtěli jsme natočit evropskou písničku. Ten text je svým způsobem mou vlastní popkulturní fantazií. V takových představách já žiji.

Odfláknutý život Čechů, potřebuje novou střechu, zpívají Tata Bojs v prvním singlu z nového alba

Píseň Tajemství s Emmou Smetana má podle mě tajemství i kouzlo. Ten zvláštní refrén vše podtrhuje. Co ta píseň znamená pro vás?
Milan: Mně se zalíbila právě ta představa hlavního sdělení zakódovaného do banálního popěvku „la la la“ a bavilo mě, že to ten refrén unese. Každý si v sobě nosí nějaká tajemství a je jasný, že když ho vyslovíme, přestane být tajemstvím. Takže pokud se o něm jen zpívá a místo slov se použijí slabiky la la la, má šanci existovat, a přitom pořád zůstat tajemstvím.

Mardošovy slovní hříčky jsou neopakovatelné, z nového alba bych vyzdvihla hlavně texty Spolek holek, Holka z plakátu, Vlastní brácha, nebo již zmiňovanou a lehce tragikomickou Minoritní. Zeptám se asi hloupě: Marku, kde hledáte inspiraci? To přeci není jen o bohaté slovní zásobě…
Mardoša: Děkuji, ale asi nedokážu nijak zajímavě odpovědět. Napadá mě toho spoustu, většina z toho ale zajímavá není. Přesto se všechno snažím zapisovat, časem se k těm poznámkám vracím a hledám v nich jako v kupkách sena. A jsem jako na jehlách…

Na začátku jsem se ptala na první okamžiky vzniku této desky. Jaký byl tedy 24. červenec 2020, váš poslední den ve studiu? Proběhlo velké loučení s malým modrým opičákem, který byl - alespoň podle výstupu na Instagramu - vaším studiovým maskotem.
Mardoša: Ten den skončila pouze jedna z fází natáčení desky, které Dušan říká „náběr“. A zase tak dramatické loučení s opičákem neproběhlo, protože ten odjel brzy a já pak musel s ostatními startovat přes kabely Guitona, rozumějte mou Kachnu, protože majitel opičáka mu zapomněl zhasnout o pár dní dříve světla, takže baterka už ani neškytla. Taková veselá historka po natáčení.
Dušan: Haha, vypadalo to, že už neodjedeme, ale zachránily nás Kurtizány z 25. Avenue, kteří zrovna točili v druhém studiu a měli kabely k autobaterii. Pak nás ale čekaly ostré, téměř tři měsíce u nás ve studiu, kde jsme dotáčeli vokály a album finalizovali.
Milan: Ten opičák právě neodjel, protože ho Vláďa zapomněl ve studiu zapresovaného jako Krista v molitanovém paravanu, když jsme s ním dělali tu poslední fotku. Chtělo se mu tam asi zůstat už napořád. Je ale fakt, že to byl náš průvodce studiovou galaxií a bez něj by ta deska určitě zněla jinak. Už třeba jen proto, že klukům občas tlumil přeznívající struny. (smích)

Text: Alena Kaňová, foto: Salim Issa
Témata: Tata Bojs, Milan Cais, Mardoša, Dušan Neuwerth