Praha - Před deseti lety touto dobou by spolu s Trickym dorazilo očekávání koncertu té nejvyšší kvality. Do Prahy by tehdy mířilo jedno z nejoriginálnějších jmen, které britská klubová 90. léta dala světu.
Na pondělí koncert v Lucerna Music baru přijíždí Tricky coby stále inspirativní jméno, ale také s několika podprůměrnými alby na krku a s pověstí zpěváka, který i na standardy žánru a své osobnsoti až nezdravě často tráví koncerty zády k publiku a místo zpěvu jen šeptá. Tentokrát s sebou nicméně znovu veze i příslib zářnější budoucnosti.
V Praze představí především skladby z letošní, v pořadí deváté desky. A pakliže předchozí Knowle West Boy byla přijata jakožto návrat do dob největší slávy, letošní Mixed Race na ni navazuje.
A to nejen ve smyslu zvukového návratu k roztříštěné směsce všech myslitelných stylů, ale i ve smyslu návratu k temnějšímu zvuku, který jej proslavil. A také v tom smyslu, že jde o druhou desku v pořadí, kterou kritika nerozcupovala.
I nejméně soudný fanoušek bristolského krále triphopových temnot těžko popře, že s koncem 90. let a s nástupem nového milénia ztratil někdejší člen Massive Attack dech.
Jeho halasný odchod z kapely a první alba naznačovala, že z hlubin britské scény míří do světa další nepřehlédnutelné jméno. Debutová deska Maxinquaye patří k absolutní špičce nejen v rámci svého triphopového žánru. Neskutečně lehký mix odtažité paranoie, lehoučké melancholie, děsů a úzkostí, to vše promícháno útržky rozvazbených kytar, podmanivých samplů a hiphopové rytmiky.
To udělalo z Trickyho hvězdu. Málokdy se stane, aby si vás svět všiml skrze tak nekompromisně originální, a přitom něčím rozostřeně mimózní desku. Nejlepší album roku 1995, hlásal týdeník NME.
Magazín Q desku v roce 2000 zařadil mezi stovku nejlepších britských alb všech dob, Rolling Stone album zahrnul do výčtu nejdůležitějších nahrávek 90 let a magazín Spin jí vměstnal až do první dvacítky nejlepších alb 90. let.
Ani následující desky Nearly God a Pre-Millenium Tension neubraly Trickymu na kreditu, naopak, dokázal svou hudbu ještě více zatěžkat experimenty jdoucími na okraj příčetnosti. Na Pre-Millenium Tension pokoušel trpělivost posluchačů brutálními zvukovými ataky a prudkými změny nálad. Od sebevražedně rozesmutnělé po cynicky a bezpřítomně chladnou.
Na okraj svých možností i své hudby došel na desce Angles With Dirty Faces. Koncept znepokojivých nervních koláží kritika přirovnala k Tomu Waitsovi pro nové milénium. Celé geniálně neuchopitelné desce, ve které Trickyho nezaměnitelný chraplák obestírá hip hop, gospel, electro i kytary, vévodí hymnický singl Broken Homes s hostující PJ Harvey. Tricky byl na vrcholu - ale dalších deset let ho čekal postupný ústup z uměleckých i komerčních pozic.
Především dvojice alb ze začátku minulé dekády - Blowback (2001) a Vulnerable (2003) - nabízela pohled na umělce, jenž lehkost a zároveň nekompromisnost, se kterou vykresloval dosud neslyšené zvukové obrazce, nahradil roztržitou nekoncepčností a vírou ve vlastní neomylnost.
Čím dál zřetelněji se trápící Tricky se pouštěl do rocku, lehoučkého popu, do ska, ale i diskotékové dekadence. „Co je nejvíce frustrujícím na tom být fanouškem Trickyho?" ptal se v recenzi na letošní novinku server Pitchfork. „Ten chlap zatraceně dobře ví, na co má talent a rozhodl se to zarputile ignorovat. Seznam toho, co mu vůbec nejde, je mnohem delší než to, v čem vyniká. Natočil za poslední léta neskutečné množství příšerné hudby, jen aby si vyzkoušel, že jeho možnosti nejsou neomezené."
Dva roky staré album Knowle West Boy bylo propagováno a následně fanoušky i kritikou přijato jako „comebackové". Tricky se vystříhal zhýralých pokusů znovuobjevit svého génia na diskotékové palubovce a pokorněji se vrátil ke svým jako půlnoc černým kořenům.
Letošní Mixed Race tento trend jen podtrhuje. Tricky si samozřejmě neodpouští zvukové a stylové provokace (jednou cituje blízkovýchodní world music, jindy parafrázuje Daft Punk) a jeho rukopis stále trochu postrádá charismatickou lehkost, se kterou kdysi dávkoval své hiphopové jedy světu. Ale zdá se, že po dlouhé době opět ví, co a proč dělá.
„Konečně nabízí něco, co jeho fanoušky ještě více neroztouží po ztracených časech, " říká Jason Draper v NME. A BBC dodává: „Krátká deska, na které ale neplýtvá slovy. Umanutá, ale i přístupná s řadou výrazných motivů. Tricky se vrací k tomu, co mu vždy šlo nejlépe. Vtáhne posluchače do svého nomádského outsiderského světa".
Pražský koncert, kde se v roli předskokanů představí The Ritchie Success, tak dost možná nabídne Trickyho chytajícího druhý dech. Pokud ano, bude stát za to být u toho. A nejen proto, že je to vyhulený astmatik.
