Recenze - Pohled z balkonu na závěr pražského Trickyho koncertu nemohl být příznačnější. Tricky vytáhl na pódium asi padesát lidí - každý si na něj chce sáhnout, každý paří o život jako v reklamně na žvýkačky. Zcela mimózní Tricky máchá rukama, do půli těla v hebkých teplácích, špulí svaly a užívá si to.
Tohle je Trickyho show a nic na tom nemění ani fakt, že dohromady ze sebe nevysoukal víc než pár vět a pokřiků. Celý koncert za něj odzpívala najatá zpěvačka a odehrály dvě fešné kytaristky, schovaný bubeník a chlapík s mašinkami.
Mělo to být velké finále koncertu. Zpěvačka ze sebe sype úderné refrény, na které celé pódium spolu s Trickym paří. Sama ale stojí příznačně úplně na kraji hopsajícího pódia, schovaná někde mezi klubky kabelů. Svým způsobem strašně smutná podívaná.
Těžko říci, jestli kdysi geniálním hudebním instinktem vybavený bristolský rapper může klesnout ještě níž. Opuchlý Jim Morisson, kterému se motá jazyk, jak se snaží vyslovit Soft Parade, je oproti tomu něčím jímavá podívaná. Tricky už nebudí ani lítost, protože veškerý talent dokonale zakryl chlapáckými pózami, v horším případě nesrozumitelným mumláním do mikrofonu.
Muž, který se v polovině 90. let halasně rozčiloval nad tím, jak ho fotografové při focení stále nutí, aby se tvářil zle, se sám stal odrbaným, vyšisovaným a plakátovým paňácou. Parodie sebe sama.
Od začátku koncertu uběhlo snad deset vteřin a už se svléká do půl těla. Pak jakoby se sám lekl své rozjívenosti, pár skladeb stojí zády k lidem, pohupuje se nervózně v bocích a kouří jedno za druhým. Většinu hudebního dění obstarává doprovodná kapela. Black Steel ze slavné debutové desky kvůli technickým trablům stopnou v půlce, v Karmacoma (snad symbolicky) Tricky přeskakuje své party, a tak se Lucerna houpe jen s ženskými refrény. Rozpačité pohyby naprázdno.
Jen jednou mu návrat ke staršímu repertoáru vyšel: když se trochu překvapivě a ambiciózně pustil do Vent, úvodní skladby nepřekonatelné temnoty z alba Pre-Millenium Tension.
V originále z poloviny 90. let jde o hypnoticky se sunoucí věc plnou nervních bicích, řezavých samplů a psychedelicky se vinoucích rozvazbených kytar. V současném podání Tricky (nebo spíše jeho kapela) dokázali udržet atmosféru originálu a ještě osvěžili refrény burácivým rockovým kvílením.
Bylo to poprvé a naposledy v rámci té trudné podívané, kdy se Tricky prezentoval jako vitální pokračovatel svého odkazu; co víc, kdy dokázal (nebo zase spíše jeho kapela) dodat kdysi neopakovatelnému stylu i nové roviny syrovosti a naléhavosti.
Čtěte také:
Uvidíme Trickyho roztěkaného, nebo zpět ve formě?
Většinu koncertu ale bohužel tvořily skladby z posledních desek. A pakliže se na nejnovějších albech Tricky ztrácel v žánrové roztříštěnosti, v živé verzi drtivou většinu skladeb kapela jednoduše převádí do zvukově k uzoufání fádního punk-rocku. Pár rifů, nějaké to skandování, pózy. Instrumentálně zcela nenápadité obraty odehrané s šarmem gymplácké kapely z Bohumína (nic proti tomu městu).
Tricky pozornost publiku rozděluje velmi příkře. Buďto stojí dlouhé minuty zády a nepřítomně vykuřuje, aby se na chvíli vzdálil do zákulisí a zase vyběhl na pódium alespoň na chvíli nabit životem a kdo ví čím ještě. Odkřičí a odskáče pár hesel o tom, jak má všechno na háku … aby se po chvíli opět otočil zády a hleděl si svého.
Kouzlo jeho raných nahrávek spočívalo v neustálém dialogu mezi rytmy, samply a hlasy. Šlo o dialog tak podmanivý, až se před posluchačem mazala hranice mezi artikulovaným, akustickým a elektronickým. Po tomhle v Praze nezbylo ani stopy.
Kapela chvílemi hraje bezradně naprázdno, chvíli se čeká, jestli se Tricky odlepí od svého trucovacího místa u mixážního pultu a ještě něco zašeptá do mikrofonu - a nebo jestli je lepší skladbu nechat potupně vyšumět do poměrně vřelého potlesku. Tedy vřelého aspoň vzhledem k výkonu trápící se kapely a pohrdlivě netečného Trickyho.
Praha byla svědkem až fyzicky bolavě nepovedeného koncertu. Svědkem výstupu dětinsky, arogantně i zmateně působícího muže, který se shlédl ve vlastní (kdysi hmatatelně autentické) výjimečnosti natolik, že se mu nakonec podařilo se zcela banálně zesměšnit.
Tricky dokázal intimní pochybovačnost, úzkosti i rozostřenou aroganci povýšit na osvěžující zvukový koncept. Teď předvedl, že z tak výsostně namíchaného koktejlu výstředností se může velmi snadno stát jen otravně arogantní zmar.
