Marcel Bendig: Vstoupit do šoubyznysu je velká životní změna

Vyrůstal v romském ghettu v Hradci Králové. „Byly to dva paneláky a most, víc nic. Pod tím mostem jsme se každý den scházeli a povídali si. Často se tam pouštěla hudba až do rána. Hudba mě ostatně provází celým životem už od dětství. Táta byl muzikant, a když odjel na tři roky do Anglie za prací a s ním celá rodina, založil tam kapelu. Hráli na různých akcích, po kavárnách i festivalech. Jmenovali se Gipsy Brothers a zpíval tam i můj brácha. Měli úspěch, protože hráli starou romskou hudbu, kterou tamní lidé neznali. Líbila se jim.“

Byl to právě jeho o pět let starší bratr Jan, který mu ukázal, jak to chodí v šoubyznysu. Marcela to zajímalo, protože od dětství toužil stát se hercem.

„Jako kluk jsem rád bavil kamarády a pořád si něco přehrával. Byl jsem takový bavič, šašek naší party. Doma jsem často předváděl různé scénky. Dokonce jsem jednou sehrál i srdceryvnou etudu, že mě unesli. Doma na balkoně jsem křičel o pomoc. Nedošlo mi, že naproti sídlí policie.“ Ta jim za čtvrt hodiny zaklepala na dveře.

„Otec byl velmi překvapený, co se děje. Ptal se, co chtějí, a oni že přišli vyšetřit, proč to dítě na balkoně křičí o pomoc. Všechno se samozřejmě vysvětlilo. Jindy jsem zase doma v obýváku držel ovladač od televize a představoval si, že je to cena, kterou jsem dostal za herectví. No a dnes mám Českého lva a přijde mi to neuvěřitelné,“ říká.

O nominaci na ocenění Český lev se dověděl, když jeli s bratrem v autě. „Volali z produkce a my radostí málem nabourali. Začali jsme ječet a bráchu to úplně vykolejilo ze soustředění na jízdu.“

Když si pak šel ocenění České filmové akademie převzít, svou bezprostřední radostí okouzlil publikum slavnostního večera v Rudolfinu. „Budu na tento okamžik vzpomínat celý život. Znamená to pro mě strašně moc a stále nemohu najít správná slova,“ napsal po vyhlášení cen na svém instagramovém profilu.

Ačkoli se jedná o jeho teprve druhou filmovou příležitost, byl v dramatu BANGER tak přesvědčivý, že Filmová akademie s jeho nominací na cenu za mužský výkon ve vedlejší roli neváhala.

Role parťáka dealera Alexe, kterého ve filmu hraje Adam Mišík, Marcela velmi bavila. Podle scénáře má Alex sice nejlepší kokain v Praze, ale rozhodne se s dealováním seknout. Prodej drog mu vydělal na luxusní oblečení, jako začínající raper však touží víc po úspěchu a slávě.

„Je posedlý myšlenkou vytvořit raperský hit, kterému se v komunitě raperů říká banger. Já jsem jeho dobrý parťák a ve filmu mu pomáhám, aby se dostal tam, kam chce. Předtím nás ale čeká šílená cesta, když se snažíme získat peníze na společný duet s významným raperem, který může Alexovi pomoci v kariéře,“ přibližuje Marcel děj filmu BANGER, který režisér Adam Sedlák natočil na iPhone.

Hrát s Adamem Mišíkem pro něj byla velká pocta. „Sice jsem byl zprvu nervózní, přece jen ho znám z televize, ale on je tak lidský a šikovný, že nervozita brzy opadla. Hrát s ním bylo pro mě moc příjemné,“ netají se.

S natáčením ale přišly i horké chvilky. Třeba když se dozvěděl, že v jedné scéně bude muset opilý ukazovat v hospodě penis. „Toho jsem se fakt lekl. Proboha, co by na to řekli rodiče, napadlo mě okamžitě. To nemůžu! Nevěděl jsem, že bude umělý. Jsem dost stydlivý, a pokud bych někdy měl ve filmu ukazovat zadek, musel by tam být jen kameraman,“ směje se.

Před kamerou stál poprvé v osmnácti. Když viděl výzvu v České televizi, že hledají romského chlapce, neváhal, okamžitě se přihlásil a uspěl. Bylo to v seriálu Lynč, který pojednával o vraždě nevinného muže na malém městě, kde se všichni navzájem znají a kde má každý své tajemství.

„Na natáčení moc rád vzpomínám. Setkal jsem se tam s úžasnými herci, třeba s Pavlem Křížem. Setkání s ním pro mě byl opravdový zážitek. Tenkrát mě pochválil a povzbudil, dodnes si to pamatuju. Vyfotil jsem se s ním, hlavně pro mámu, která má české filmy moc ráda.“

I když od malička chtěl být hlavně hercem, věnuje se i muzice. „Rád bych dělal zejména herectví. Chtěl bych točit seriál a mít v něm velkou roli. Zkusit si různé polohy a charaktery. Nechci být zaškatulkovaný. Nejvíc ze všeho bych chtěl hrát nějakou složitou roli. Schizofrenika třeba. Moc mě baví spolupráce s režisérem, miluju zpracovávat jeho rady a zkoušet zahrát roli tak, jak si ji představuje. Když se to povede, jsme spokojení oba. Doufám a moc bych si přál, aby přišly další nabídky a castingy.“

Marcel také natáčí písničkové klipy, které mají velkou sledovanost. Třeba jeho píseň Amare už vidělo milion a půl lidí. Zvolil si umělecké jméno Marsell. Často také koncertuje, a protože už aktivit bylo moc, musel se obklopit spolupracovníky, kterým věří.

„Mám svůj malý rodinný tým a taky producenta, textařku a manažera, který mi pomáhá s daty, aby se mi nepletlo, kde mám kdy být.“

Tvrdí, že když stál na pódiu poprvé, bylo to jeho nejhorší vystoupení v životě. „Zpíval jsem písničku na festivalu tak falešně, že lidi nevěděli, jestli se mají smát nebo tleskat. Asi že se za mě cítili trapně, tleskali. To byl můj první koncert,“ směje se.

„Na to vystoupení jsem se hodně připravoval, jenže tréma mě přemohla. Ostuda mě ale docela dost nakopla. Rozhodl jsem se, že budu zkoušet ještě víc a více se na příští koncert připravím.“

Nedávno vystoupil v pražském Foru Karlín před třemi tisíci diváky. Bylo to na koncertě jeho bratra, který mu dal prostor. „Čekal jsem, že budu nervózní, ale tréma se nedostavila. Samotného mě to překvapilo. Asi jsem byl spíš než ztrémovaný dojatý, že se bráchovi koncert tak podařil. Já v něm měl dvacetiminutový vstup. Publikum bylo úžasné.“

Jeho starší bratr Jan je pro něj velkým vzorem. „Dokázal toho hodně. Líbí se mi, že na sobě maká, je to fakt dříč. Motivuje mě, když vidím, kam to dotáhl. Dodává mi sílu, že musím makat taky, abych jednou byl tam, kde je on.“

Často se stává, že si je lidé pletou. „Jednou jsme šli po ulici a zastavila nás starší paní. Ukázala na mě a řekla – jé, vy jste ten Bendig z televize, že jo? ‚Vy asi myslíte bráchu,‘ řekl jsem, ale paní si nenechala vymluvit, že to jsem já.“

Přiznává, že jejich vztah byl v dětství o dost jiný, než je teď. „Jsme od sebe pět let, a tak přišlo období, kdy Honza už rád chodil po venku a měl jiné záliby než já. Mě od sebe odstrkoval a moc mě nebral. To se časem změnilo a dnes jsme nejlepší kamarádi. Máme krásný vztah, vzájemně se podporujeme.“

S o pět let starším bratrem Janem, který se prosadil jako zpěvák.

Jana Bendiga si můžeme pamatovat z pěvecké soutěže Česko Slovenská SuperStar. Zúčastnil se jí v roce 2009 a obsadil čtvrté místo. Posléze nastartoval slušnou hudební kariéru. Zazpíval si s Michalem Davidem, Hanou Zagorovou a i nadále úspěšně vystupuje.

„Když brácha nastoupil do SuperStar, velmi jsme to celá rodina prožívali. Nalepení u televize a s dobrým jídlem jsme mu fandili a doufali, že vyhraje.“ Když vypadl, všichni prý plakali.

„Velmi oceňuji, že to brácha nevzdal a makal na sobě dál. Prošel si těžkým obdobím, zažíval záchvaty panické ataky. Dokonce měl i období, kdy chtěl spáchat sebevraždu. Vzpomínám si, jak mu mamka musela domů volat záchranku. Nemohl pracovat a normálně fungovat. Bylo mu tehdy šestnáct sedmnáct a fakt to pro něj muselo být těžké.“

Jeho povaha je ale trochu jiná, než jakou má bratr. Svou práci jako stresující nevnímá.

„Díky bráchovi jsem věděl, do čeho jdu. Že vstoupit do šoubyznysu je velká životní změna, jsem díky Honzovi poznal už jako malý kluk. Věděl jsem, co to znamená mít svůj fanklub, a co to je, když vás lidi na ulici poznávají. Že je třeba na sobě makat a začít fungovat trošku jinak než doposud. Na to všechno jsem byl připravený.“

Pro romskou komunitu se stal dalším z nich, kdo něco velkého dokázal. Na Instagramu ho sleduje skoro sto tisíc lidí, se kterými komunikuje.

„Píšou mi všelijaké zprávy, některé vás možná pobaví. Třeba to, jestli mohu poslat fotky svých nohou. Za peníze. To jsem odmítl, ale zasmál jsem se.“

Často mu chodí krásné zprávy, v nichž mu fanoušci vyjadřují podporu. „Píšou mi i Romáci, že chtějí jednou být jako já. Že mě mají za vzor. Což mě nakopne a říkám si, že to, co dělám, asi má nějaký význam. Moc bych si přál, aby naše komunita měla nějakou velkou osobnost, protože třeba mladých romských umělců moc není.“

Je rád, že může někoho inspirovat a vést k tomu, aby si plnil svoje sny. Pro něj bude splněným snem návštěva koncertu Beyoncé, kam se letos chystá. „Hudba léčí a provází mě, když jsem smutný i šťastný. Rád poslouchám všechno, co je hezké, pozitivní a o lásce. A klidně si k tomu i zatančím. Zato metal a podobnou muziku moc nemusím.“

Cestování je jeho dalším splněným snem. Šetřit prý neumí, a když vydělá dost peněz, rád je utratí za dárky pro rodinu a kamarády.

„Nejhezčí bylo, když jsem mohl rodičům zaplatit dovolenou a jet na ni společně s nimi. Letěli jsme do Chorvatska a bylo to moc fajn. Taky bych se jednou rád podíval na Havaj, ale dočetl jsem se, že je tam největší výskyt žraloků na světě, tak se trochu bojím,“ směje se.

Přestože jeho dětství bylo poznamenané životem v ghettu a chudobou rodiny, vzpomíná na něj rád.

„V Hradci jsme mezi sebou měli v naší komunitě takovou zvláštní chemii. Lidi od nás by za sebe dali ruku do ohně. Byli jsme jedna rodina a bylo to moc krásné. Rodiče na to možná nevzpomínají rádi, protože se tehdy hodně trápili. Byli bez práce, měli málo financí a nemohli nám poskytnout to, co jsme jako děti potřebovali. Pomůcky do školy, oblečení a podobně. Ale dnes se naštěstí všechno změnilo.“

Na rozdíl od bratra pocit vyčlenění a rasismus jako Rom moc nezažíval. „Brácha má jinou zkušenost. Já se taky párkrát potkal s nějakými exoty, co na mě začali v autobuse hajlovat. Ale nad tím se ani nepozastavím, natož že bych se tím trápil. Neřeším to. Řídím se tím, že jak já se chovám k lidem, tak se mi to vrací zpátky. A vychází mi to. Když přijdete do obchodu a oboříte se na prodavačku, nemůžete čekat, že se přetrhne. A tak je to se vším.“

Jiné zkušenosti má ale z anglického Liverpoolu, kde rodina tři roky pobývala. „Tam jsem rasismus zažil. Ve škole mě šikanovali. Měli mě za Pákistánce, co doma s rodinou po večerech vyrábí bomby. To bylo opravdu nepříjemné. Ale v Čechách to byl slabý odvar.“

S rodiči má dodnes úžasný vztah. „Naši jsou upřímní, a když se jim něco nelíbí, sednou se mnou ke stolu a řeknou, že takhle to být nemůže. Ani jeden z nich není přísný. S mámou jsem nejlepší kamarád, je přátelská a vtipná, srdečná, ale ve společnosti tichá a stydlivá. Kdyby tu byla se mnou, určitě by na nic neodpovídala.“

Větší respekt měl ze svého táty, i když ví, že by pro něj v nouzi udělal cokoli. „Skočil by pro mě do ohně. Když se něco stane, můžu mu zavolat třeba v pět ráno a vím, že mi pomůže. Je tu pro mě, a kdyby měl poslední peníze, dal by mi je, kdybych potřeboval.“

Jeho rodina zažila krušné chvíle. Situace jejích členů byla jednu dobu tak těžká, že se rozhodli dát jedno ze svých dětí hned po narození k adopci, aby uživili další tři. Nebylo to jednoduché rozhodnutí a na odloženou holčičku nikdy nezapomněli.

„Celé dětství jsem si představoval, jak asi moje neznámá sestra vypadá, kde žije, jak se má, v jaké vyrůstá rodině. Rodiče nám nic netajili a o sestru se zajímali. Já si ji, ani nevím proč, představoval na koni. Když jsme se setkali v mých čtrnácti, pochopil jsem, že na koni nejezdí, ale ta představa se mi moc líbila.“

Se svou sestrou Kristýnou, která žila u svých adoptivních rodičů, se jeho bratr Jan setkal šťastnou náhodou na pražské konzervatoři, kde oba studovali.

„Ten den se Honzovi stala zvláštní příhoda. Měl zrovna omylem naruby obléknuté tričko. Prodavačka ho na to upozornila a dodala, že dnes asi bude mít štěstí. Šel dál a totéž mu řekla ještě další paní, která si obráceného trička taky všimla. No a ten den ve škole zjistil, že kamarádka, se kterou seděl v lavici a která mu připomínala mámu, je ve skutečnosti jeho ztracená sestra.“

Setkání celé rodiny, které se po nějaké době odehrálo, bylo plné emocí. „Setkali jsme se v restauraci někde v obchodním centru. Ona k nám okamžitě zapadla a bylo to neskutečně krásné. Chemie hned zapracovala. Nikdo se nebál ji obejmout, říkali jsme jí, jak je krásná, hned jsme spontánně komunikovali. Bylo to dojemné. Jsme s ní stále v kontaktu, nelze si už představit žádnou rodinnou akci bez ní.“

Dodává, že mu sestra nesmírně pomáhá i po profesní stránce. S konzultacemi scénáře se obrací na ni. „Je velmi talentovaná a nechválím ji jen proto, že je to moje sestra. Ona mě fakt hodně naučila. Když mám natáčecí den, posílá mi motivační zprávy. Je to prostě nejlepší sestra,“ chválí ji mladý herec a zpěvák.