RECENZE: Bob Dylan natočil album srovnatelné s jeho klasickými deskami

Je z toho událost. Nejen proto, že je to „Bob Dylan“, tedy Nobelovou cenu oceněný žijící klasik a podobně, před jehož kariérou se automaticky sluší chodit v předklonu, ale prostě proto, že je to Bob Dylan. Vše kolem něj nechme stranou, Rough And Rowdy Ways je senzační deska, protože Bob Dylan z celého srdce věří v hudbu a ona mu takto oplácí.

Na Dylanovi je fascinující, že i po všech těch letech a kvantu vydaných desek a písniček dokáže jít k jádru věci a vyhmátnout to základní. Poslechněte si to skřípavé blues Goodbye Jimmy Reed a znovu žasněte, jak účelné a jednoduché to je.

Ten sytý, dřevní zvuk, Dylanův krákoravý přednes, občas rozvrzaný, ale dokonale přirozený a dojemný. V Black Rider připomíná Leonarda Cohena. Tím, jak klade důraz na text a moc mu nezáleží na tom, jestli perfektně zazpívá jeden každý tón. O to u Dylana ostatně nešlo nikdy. Důležitější je to napětí, které z písničky vyvěrá.

Bob Dylan dokáže i z tak zdánlivě vytěžené a nepřekvapivé hudební formule, jakou je blues, vykřesat cosi vzrušivého, co vás k jeho desce připoutá a nedovolí vydechnout. Crossing The Rubicon je toho zářným příkladem. Zatím byla řeč jen o Dylanovi, ale sluší se zmínit i doprovodné muzikanty, kteří jeho textovým a a hudbebním obrazům vtiskli odpovídající podobu.

Kytarista Charlie Sexton, bubeník Matt Chamberlain, který krom mnohých dalších pracoval i se zmíněným Leonardem Cohenem, baskytarista Tony Garnier a další. Vše vysoká škola v tom, jak se hraje účelně, neplýtvá se tóny a slouží se skladbě jako takové. A je lahůdka to poslouchat.

I díky tomuto pokornému a ryze účelnému přístupu k věci vám ani nepřijde, že některé písničky mají stopáž přes šest minut a vrcholem je v tomto ohledu závěrečná více než čtvrthodinová Murder Most Foul.

Předchází ji téměř desetiminutová Key West (Philosopher Pirate), vedená v poklidném, meditativním tempu. Za jiných okolností by ona sama mohla aspirovat na finále. Po jejím doznění už jako by nebylo dál co říct, ale Dylan to dokáže. Jeho vyjádření se k atentátu na amerického prezidenta J. F. Kennedyho je dle zpěvákových vlastních slov dárkem všem jeho letitným a věrným fanouškům.

Je to intimní a přesto velkolepá hudební báseň s odkazy na Beatles, Woodstock, Charlieho Parkera, kapelu The Who a další. Je to naprosto typický Dylan, který zde opět spíš vypráví než zpívá. Zní jako Lou Reed na jedinečném albu Songs For Drella, kde společně s Johnem Calem vzdal holt guruovi pop artové kultury Andymu Warholovi. Přestože se nese vlastně celá v jedné rovině a náladě, nehrozí, že by se jevila jako příliš dlouhá.

Rough And Rowdy Ways 90 % Bob Dylan

O Dylanově novince se všude ve světě píše takřka výhradně v superlativech. Jistě je v tom hodně úcty a uznání za vše, co kdy v minulosti udělal. Jeho skladby a desky už jsou dávno součástí moderní kultury, přitom stále živé, fascinující a inspirující. 

Dodnes se můžeme přít o pravý význam textu Highway 61 Revisited, můžeme se snažit rozklíčovat i další Dylanovy texty. Skutečné pravdy se možná nikdy nedobereme, ale o to v tomto případě nejde. Bob Dylan moc dobře ví, že to pravé a ryzí v umění je vždy zahaleno tajemstvím.

Co s hudbou, která po vás nechce vůbec nic, než jen abyste ji jako stádo slepě následovali. Rough And Rowdy Ways není album s „hity“, není poplatné nikomu a ničemu, jen Dylanovi samotnému. Je tradiční, tím pádem se vymykající. Rachotivá bluesová dvanáctka False Prophet je jako splěný sen všech The White Stripes a podobných kapel, kteří přísahají na americkou root music.

Dylan si ji střihne jen tak od boku, hlasem chraptivým, že by i Tom Waits zbledl závistí, a s takovou samozřejmostí, že prostě musíme smeknout. Je to hudební událost. Byla by, i kdyby Bob Dylan „jen“ dodal svůj standard. Ale tohle je mnohem výš než další deska do počtu.