Článek
Onu radikální změnu pojetí v polovině šedesátých let nezmiňuji náhodou. Právě v duchu hudby, kterou přinášela alba Blonde On Blonde a Highway 61 Revisited, se neslo pojetí pátečního koncertu. Písně byly pojaté v duchu esenciálního syrového rhythmandblues a boogie s neučesaným zvukem postaveném na zkreslených kytarách, úderné rytmice a typických hammondkách, a přesto byly v každém okamžiku plné muzikantských špílců.
Dylanovo vystoupení v O2 Areně předčilo to předchozí pražské. Tehdy stál celou dobu jen za klávesami, tentokrát, i když většinou hrál jen na ně, přece jen občas sáhl po kytaře. Navíc pojetí bylo tentokrát syrovější. Důrazná byla nejen Just Like A Woman, ale také původně folkový Mr. Tambourine Man. Naopak Lay Lady Lay, kde hrál na kytaru, bylo příjemně uvolněné.
A jeho nezaměnitelný zastřený hlas, který změnil pojetí zpěvu, se stále zarývá pod kůži a proniká do srdce.
Dylan na prahu sedmdesátky nic neztratil na své síle a kvalitách.