Článek
Loni jste ohlásili dvouletou pauzu, ale nyní jste opět na turné. Co vás přimělo změnit plány?
Prohlášení se týkalo pouze Velké Británie, což ovšem tisk opomněl zmínit. Poté, co jsme vydali výběrovou desku National Treasures – The Complete Singles, oznámili jsme, že koncert, který se konal v prosinci loňského roku v Londýně, bude na dva roky na ostrovech poslední.
Jedeme totiž na turné po Evropě a v květnu pojedeme hrát do Japonska, takže doma se delší čas neobjevíme. Také bychom poté rádi nahráli další album. Takový je plán do roku 2014. Toho se chceme držet.
Pracujete tedy už na nových písních?
Už jsme je začali připravovat. Máme asi osm demonahrávek a je před námi spousta práce. Chceme vydat album, na kterém bude alespoň třicet skladeb, takže nás před odchodem do studia čeká ještě hodně úsilí a skládání.
Proč chcete, aby bylo album tak dlouhé?
Máme pocit, že je čas dělat věci trochu jinak. V době, kdy jsme vydali své zatím poslední album Postcards From A Young Man, byly naše skladby zaškatulkované přibližně jako sociálně kritické, ekonomickými a kulturními tématy načichlé rockové hymny.
Je to umělecká forma, se kterou jsme dlouhá léta spojení. V budoucnu bychom ale chtěli vyzkoušet něco odlišného. Myslím, že písničky z následující desky se nebudou hrát v rádiích, asi se budeme snažit o víc koncepční přístup. Chceme tentokrát komunikovat po svém, ne ve čtyřminutových popových písních.
Proč už vám to nevyhovuje?
Je to možná výsledek doby, ve které žijeme. Kytarové kapely už se v Británii nedostávají ani do TOP 40 a nemají nejprodávanější alba. My se nechceme hnát za něčím, co už pro nás není dosažitelné, takže měníme směr. Uvidíme, co z toho bude. Každopádně je to velmi příjemné rozhodnout se, že si s kapelou po tak dlouhé době užijeme svobody.
Jaká témata si v textech v současné době zaslouží pozornost?
Je třeba být opatrný, když píšete o okolním světě. Je možné ho kritizovat, ale je nutné psát o tom, co dobře znáte. Proto je podle mě nejlepší zaměřit se především na vlastní zemi. Jistě, i my jsme psali o Kubě, Americe a možná o celém zbytku světa, ale základ by měl ležet v zemi, odkud pocházíte. V dnešní Velké Británii vidím velký problém v absenci konstruktivních řešení.
Víme, že opoziční labouristé nemají odpovědi na naše otázky. Co se týče konzervativní strany, která je u moci, je to ještě horší. Její politici jsou naprosto destruktivní, jsou to nepřátelé. Víme tedy, kdo jsou naši nepřátelé, ale nevíme o žádných přátelích. Je to divný pocit, který snad v budoucnu přejde.
Loni v létě jste vystoupili na festivalu v Trutnově…
Bohužel jsem tehdy byl nachlazený, a proto to pro mě bylo těžké vystoupení. Měl jsem problémy s hlasem. Nicméně vím o antikomunistické historii toho festivalu a vaší země. Nedorozumění mezi námi zjevně pochází z toho, co socialismus pro kterou zemi znamenal. V bývalém Československu to byla příšera, která ničila zemi. Dodnes to má na Českou republiku velký dopad a chápu váš postoj.
V Británii byla situace úplně jiná. Šlo tehdy o veřejné vlastnictví uhlí, elektřiny a vody a obchodní unii. Socialismus pro nás znamenal i naprostou svobodu slova, ne jako u vás. Pokud si lidé myslí, že obhajujeme komunismus, v podobě, kterou měl u vás, mýlí se a neznají souvislosti.
Dochází ke stejnému nepochopení i v jiné zemi?
Abych byl upřímný, musíme se dokola obhajovat ještě v jedné zemi. V Polsku. Ale i tam je to mnohem jednodušší než v České republice.
Jste nyní na evropském turné National Treasures. Mají vaše evropské koncertní zastávky něco společného?
Na turné v Evropě je výjimečné a vzrušující, že každá země je opravdu jedinečná. Ať už jste v Rakousku, Německu nebo kdekoli jinde, publikum je osobité v každé zemi. Atmosféra se liší každou noc, pročež naše koncerty vlastně mnoho společného nemají.
V České republice jste se v roce 2001 ve Veletržním paláci v Praze zúčastnili ceremoniálu předávání hudebních cen Anděl. Získali jste během své kariéry hodně cen?
Ano, dostali jsme jich mnoho a mnohé pro nás hodně znamenají. Byl bych opravdu mizerný člověk, kdyby mě vůbec nebralo, že získám nějaké ocenění. Hudbu sice neděláme proto, abychom získali ceny, nicméně pokud je získáme, je to velmi šťastná náhoda a příjemné překvapení. Největší odměna je pro nás interakce s publikem. Pocit, že rozumí tomu, co mu chceme sdělit, je pro kapelu nedocenitelný.
Je některé z alb Manic Street Preachers vaše nejoblíbenější?
Nepřemýšlím o tom takhle, ale ke každému albu, ke každé písničce mám mnoho vzpomínek. Jsem totiž v kapele s lidmi, které znám od dětství. Bubeník Sean je můj bratranec, ale je skoro jako můj bratr. Baskytaristu Nicka znám od pěti let, Richieho (kytarista kapely, který je od roku 1995 nezvěstný – pozn. aut.) jsem znal také od dětství. Mít kapelu s kamarády z dětství je něco výjimečného.
Co byste si přál, kdybyste viděl padat hvězdu?
To se ale přece nesmí říkat, pak by se to nesplnilo… Tak to radši formuluji obecněji. Přál bych si, aby lidé měli tak zajímavý a hodnotný život, jak to jen lze. Aby také cítili takovou radost, kterou čerpám já ze své práce. A aby měli stejné štěstí. Mám společně s nejbližšími přáteli tu nejlepší práci na světě.