Ačkoliv Pet Shop Boys stále pracují na nové muzice, k poslednímu albu "Hotspot" z roku 2020 udělali turné, které s touto deskou souvisí pramálo. Nazvali jej "Dreamworld - The Greatest Hits Live" a jak název napovídá, koncert se skládá z jejich největších hitů. Naprostá většina setlistu tak staré fanoušky nepřekvapí, pro ty nové jde o perfektní možnost se s nejúspěšnějším britským popovým duem seznámit. Dvojice muzikantů si téměř dvouhodinovou show dala s grácií a bez zdržování, stejně energicky jako třeba ve Vídni, kde jsme se na ně byli podívat před měsícem.

Jak starší, tak mladší fanoušci jistě ocení, jak mají PSB propracované pódium. Úvodní píseň "Suburbia" odehrála dvojice pod lampami, zatímco za ní na průsvitné LED ploše pobíhaly čáry, které díky deformování vypadaly trochu jako obrysy budov. Za tímto velkým panelem se navíc zhruba polovinu vystoupení činili tři další mladí hudebníci, kteří skladby doplňovali ať už vokály, perkusemi nebo kytarou.

Večer utíkal velmi rychle. Úctyhodných šestadvacet songů zahrála kapela většinou v plné délce, pouze ubírala na intrech a outrech nebo třeba "Single-Bilingual" spojila s letní uvolněnou hitovkou "Se a vida é (That's The Way Life Is)". Neil Tennant k publiku promlouval minimálně, a když už tak učinil, nebylo pochyb, že i tyto průpovídky má naučené nazpaměť. Ale vůbec to nevadilo. Když dal po vystoupení na sociální sítě fotku papíru, na němž měl napsanou výslovnost slova děkuji, potvrdilo to domněnku, že je prostě perfekcionista.

A když proslov před přivlastněným coverem U2 "Where The Streets Have No Name" obsahoval všemožné narážky na jejich písně, těžko se na něj zlobit. "Tonight we're going to a dream world, our world. A world of music and memory, in which West End girls dance dominoes with boys from New York City. Che Guevara and Claude Debussy are easily led behind a bicycle shed but then make it so hard. In Dreamworld, being boring is a sin, the music plays forever, and the streets... The Streets Have No Name!" zvolal zpěvák, zatímco jako nějaký klučina visel jednou rukou za lampu. Jinak se ale vzhledem ke svému věku snažil s hlasem spíše šetřit, a tak se spíše vyhýbal výškám.

Projekce se nesly většinou v minimalistickém duchu, vystoupení i přesto velmi obohatila. S oficiálními videoklipy skvěle pracovaly třeba kousky "Rent" a přídavková "West End Girls", naprosto kouzelnou hru světel zase přinesla "Love Comes Quickly", při které zpěvák jakoby ve zpomaleném pohybu přešel celou stage zleva doprava, zatímco se za ním proplétala červená s modrou. Galaktická projekce při perfektně vygradované "Vocal" zase jen utvrzovala euforický dojem z písně.

Nějaké výtky? Ano, ale jde jen o maličkosti. Například předvést "You Only Tell Me You Love Me When You're Drunk" pouze za doprovodu kytary je celkem milý nápad, ve finále ale zbytečně narušil skvěle roztančené a rozjeté tempo. Nebo když duet "What Have I Done To Deserve This?" zazněl společně se členkou kapely Clare Uchima. Clare sice má moc pěkný hlas a Tennanta během vystoupení pěkně doplňovala, v tomto případě její mladý, sladký projev duetu příliš nesvědčil. Trochu nepatřičně působila potrhlost "Monkey Businnes" z poslední desky. Pochválit na ní lze pochválit minimalisticky animované kovboje, kteří tančili v pozadí, místo této skladby ale mohlo radši zaznít něco z desek z let 2002 ("Release") až 2012 ("Elysium"). Ty totiž kluci úspěšně ignorovali.

Celkově se ale bavíme o takřka dokonalém koncertě, při němž člověk naprosto zapomněl na okolní svět a starosti a pouze se vezl na milé nostalgické vlně. A když v závěrečné "Being Boring" byla představena kapela, nezbývalo než si naposledy z plných plic zazpívat tuto nestárnoucí ozdobu repertoáru Pet Shop Boys. Nezbývá než doufat, že turné největších hitů neznamená pro tyto hudebníky to poslední!