RECENZE: Stará dobrá Lucie. Album EvoLucie navazuje na předešlou tvorbu, ale chybí mu hity

Lucie

EvoLucie

Skladby:
Takhle tě mám rád, Chtěli jsme lítat, Nejlepší, kterou znám, Burning Man, SEX 3, Já jsem pan Petr Monk, Peněžena, Než tě rozkradou, Fénixovy slzy, Já to nemám spočítaný, Slečna do nekonečna, 1968, EvoLucie

13 trax / 48:31 min

Vydavatel: BrainZone

Lecos naznačily už první vypuštěné singly. Takhle tě mám rád je zvukově typická Lucie jak ji, i místy v textech trochu zašmodrchanou, známe. Někteří možná budou potřebovat i slovník cizích slov, aby si upřesnili, co znamená, že "láska je permisivní". Druhý singl Nejlepší, kterou znám ukázal, jak silná je tahle kapela v baladách. Oskar Petr tentokrát přinesl skladbu, kterou původně složil v roce 1989 v emigraci v Americe a od té doby ležela v šuplíku. Ne že by tam měla zůstat, ale už z poslechu obou skladeb se zdálo, že nová deska Lucie bude fajn, ale hit na první dobrou chybí.

VIDEO: Lucie spolupracovala na novince Nejlepší, kterou znám s producentem Guns N' Roses

Nedá se zpochybnit, že Lucie je souborem čtyř silných osobností. Zjednodušeně by se dalo říct, že křídlo tvořené Robertem Kodymem a P.B.CH. nabízí jednodušší písně s velkým tahem na branku, jakou je například Peněžena, můj koncertní favorit. Přímo z repertoáru jejich Wanastowek jako by vypadla Slečna do nekonečna, která je s využitím středověkých nástrojů skupiny Krless trochu country a ve stylu pecek Nahá a Kouzlo.

Druhá skladatelská část Michal Dvořák a David Koller se prezentuje náročnější hudbou oživenou hosty. Slyšet tak můžeme například saxofon Vráti Brabence v Burning Man. Přestože se jedná o rozdílné přístupy, dohromady to na albu pořád funguje, což je také zásluha koproducenta z nahrávacího studia Sono Pavla Karlíka. Ten se podle svého hesla, že hudební i zvukový režisér byl měl být také hudebník, na desce podílel také autorsky. Karlík je mimo jiné spoluautorem velmi silné písně Než tě rozkradou s valivými stadionovými sbory, s nimiž vypomáhá pražský vokální sbor Gospel Limited.

LUCIE ZŮSTÁVÁ SVÁ

I přes množství dalších hostů, mezi které patří Lenny v písni Chtěli jsme lítat, kytarista z Bon Jovi Phil X v Nejlepší, kterou znám nebo kurdská zpěvačka Sakina Teyna ve Slečně do nekonečna, nepřichází Lucie s ničím zásadně odlišným od své předchozí produkce. A proč by také měla? Problém je spíše v tom, že chybí melodie, které by člověk hned po prvním poslechu nemohl dostat z hlavy, jako tomu bylo před lety v případě pecky Panic, nebo chytlavé texty typu "Neptej se mě stále, jestli rád tě mám, a zvedej sukénku..." (Kangi).

Lucie sice stále převážně zpívá o tom, že "sex je náš", ovšem autor téměř všech slov Kodym i přes určitou nesrozumitelnost a prchavost odvedl velmi slušnou práci. Dokonce se ctí vybruslil i z náročného a letos všemi směry skloňovaného tématu, přestože v písni 1968 trochu klišovitě krev barví státní vlajky a vrzají balalajky. Škoda že se při své invenci nepokusil o méně obvyklý pohled na naši historii, třeba na to, jak o rok později Češi i Slováci zjistili, že naletěli nereformovatelným reformním tuzemským komunistům.

Na dlouho očekávaném albu i přes výjimky, jakou je elektronická ozvěna nové vlny osmdesátých let Fénixovy slzy, nenajdeme nic víc a nic míň než typickou Lucii s jejím poctivým přístupem k muzice a nepřeslechnutelným potenciálem. Tahle kapela je jako starší, ale stále sexy holka. Vždycky si s ní rádi vyrazíte, ale po očku už chvílemi pokukujete po mladších a zábavnějších.

text: Roman Jireš

Témata: Lucie, EvoLucie, David Koller, Michal Dvořák, Robert Kodym, P.B.CH.