Repertoár Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra patří k národnímu stříbru. Je nadčasový, posluchačsky vděčný, všeobecně známý, často hraný třeba i u táboráku. Mohlo by se zdát, že natočení jeho úprav představuje pro špičkového jazzmana či spíše nadžánrového hudebníka „brnkačku“. Jenže když chcete ono stříbro znovu vyskládat na stůl, tak, aby tabule snesla alespoň skromné srovnání s památnou hostinou v divadle Semafor, rozuměj se zažitými původními verzemi, a ještě přidat něco originálního, jde onáročný tvůrčí výkon.
Emilovi Viklickému se onen nelehký kousek podařil. Jistě nejen díky erudici, aranžérské invenci, celoživotní vlastní skladatelské práci i praxi v úpravách jazzových standardů, klasiky a lidových motivů. Spíše zásluhou upřímné lásky k vybraným písním, kterou lze z temperamentní nahrávky slyšet. V uchopení slavných melodií nezazní nic barově rutinního.
České standardy
RECENZE: Anthem Madeleine Peyrouxové. Lahodná hudba o bezpráví a samotě |
Radost poslouchat, jak Viklický od nově vloženého krátkého riffu poskládal Pramínek vlasů. Nebo tempově zrychlenou, swingující, patos vynechávající podobu písně Oči sněhem zaváté. Mohli bychom vyjmenovat každou ze čtrnácti skladeb, všude najdeme něco zábavného. Zajímavě dopracovanou harmonii a rozvolněné frázování balady Motýl. Překvapivě přímočarý rytmický tah boogie v úpravě Honky Tonk Blues, protože když kus skvěle funguje v nejprostší rovině, má Emil Viklický dar nepřidávat „naschvály“ a nechat muziku jednoduše šlapat. Jako samozřejmost berme precizně rozvržená a vygradovaná sóla napříč celým albem.
Samotné písně vycházejí Viklického reinterpretaci vstříc. Jazzový jazyk byl přirozeným gruntem Šlitra a Suchého. Jejich skladby se přece přirozeně staly původními českými standardy v pravém smyslu slova. Podobně jako před nimi kusy Jaroslava Ježka z Osvobozeného. Mezi muziku Šlitra a Suchého tak na albu bez problému zapadne i jedna výjimka, jazzový standard Teach Me Tonight, který měli v repertoáru namátkou Nat King Cole, Dinah Washingtonová či Sarah Vaughanová. Jiří Suchý ho otextoval jako Vím už, co to znamená a hladce přizpůsobil semaforskému obrazu.
Emil Viklický si už před pár lety vybral do tria spolehlivé spoluhráče, o jednu, resp. téměř dvě generace mladší. Kontrabasistu Petra Dvorského (mj. Roman Pokorný, Najponk, Concept Art Orchestra) a bubeníka Tomáše Hobzeka (Ondřej Pivec, David Dorůžka, kapelník vlastního kvarteta). Timing a vzájemné naslouchání muzikantů patří podle očekávání k těm naprosto příkladným.
Suchý a Viklický v duetu
Viklického trio by pochopitelně bez problému a záživně utáhlo celé instrumentální album. Nicméně kapelník se do poloviny skladeb rozhodl přizvat pěvecké hosty a celek tak působí pro široké publikum ještě atraktivněji. Zvláště když do nahrávacího studia přišel zazpívat samotný Jiří Suchý. Vybral si tři bluesové kusy, Blues na cestu poslední, Co je blues a méně známý Na vrata přibili můj stín (v 60. letech ho nazpíval Milan Drobný), které jeho současné hlasové barvě dokonale sednou. Co víc, prozrazují nově dosaženou hloubku. Ke zpěvu se nečekaně odhodlal i samotný Viklický a dopadlo to dobře. Co je blues pojal jako duet se Suchým aoba hlasy se výtečně doplňují.
Ženské „role“ se ujala všestranně talentovaná Berenika Kohoutová, která svůj smysl pro swingující muziku prokázala třeba albem Berenika Meets Jazz (2013). Přesvědčivě „přehrává“ například Študenta s rudýma ušima. Na desce našla místo i starší nahrávka zarchivu Emila Viklického, duet Kohoutové s Viktorem Dykem Dotýkat se hvězd, navíc s přidanými dechy Miroslava Hloucala a Petra Kalfuse. Díky zařazení na závěr desky v podobě bonusu nebourá koncepci.
Album Emil Viklický Trio hraje Suchého a Šlitra rozhodně nepředstavuje příslovečné nošení dříví do lesa neboli písniček do Semaforu. Přidává semaforským klenotům další fasetu.
Emil Viklický Trio hraje Suchého a Šlitra Vyd. Galén, 2019 Celkový čas 48:16 |
