Tereza Balonová: Pro kapelu jsem nenašla lidi

Můj táta ho hrál závodně, a tak mě na něj v mých asi v osmi letech přihlásil. Zpočátku jsme se věnovala klasickému volejbalu, takzvanému šestkovému. Náš klub byl velice úspěšný, staly jsme se mistryněmi republiky a já se dostala do žákovského reprezentačního výběru. Potom jsem se začala věnovat beachvolejbalu, který mě hodně bavil. Bylo to v době, kdy u nás začínal být díky dvojici Sluková - Kolocová populární.

Vždycky jsem se ale věnovala více věcem najednou, takže jsem kromě volejbalu dělala i divadlo a zpívala. Když jsem začala studovat gymnázium, beachvolejbal mě doslova pohltil a já chodila na tréninky až pětkrát týdně. Před asi rokem a půl se to však obrátilo a vyhrála hudba.

Když jsem byla nadšená volejbalistka, říkala jsem si, že mě od něho žádná kytara nedostane. Teď zase vím, že mě od hudby nedostane beachvolejbal. Myslím si, že nebyl konkrétní moment, který to ve mně zlomil. Možná jsem začala cítit, že bych si měla vybrat. A možná to byla účast na Portě.

Poté, co jsem se na ni přihlásila, jsem se rozhodla uspět. Znamenala pro mě rok poctivé práce a současně rok velkého hudebního posunu. Hodně jsem se toho za tu dobu naučila. Začala jsem víc chápat, jak se muzika dělá a co všechno je možné.

Vlastně ne. Pocházím z nehudební rodiny, takže jsem muziku vždycky dělala na základě toho, co jsem kde pochytila. Snažila jsem se to využít při skládání, snažila jsem se si to osvojit, ale byly to jen střípky. Díky Portě a poté i turné se skupinou Jelen mám dnes kolem sebe lidi, od kterých se mohu učit dál a čerpat i z jejich zkušeností.

Můj táta sice není muzikant, ale miluje rockovou hudbu. Od dětství jsem s ním doma poslouchala AC/DC, Guns N’ Roses a podobné kapely. Snila jsem o tom, že budu kytaristka, která hraje svá úžasná sóla pro obrovský dav lidí pod pódiem.

Že jsem písničkářka s kytarou pramení především z toho, že jsem kolem sebe nikdy neměla lidi, se kterými bych chtěla mít kapelu. Ve věku od dvanácti do patnácti let se někdo takový hledá mezi vrstevníky dost špatně. Nezbylo mi tedy nic jiného, že si vystačit s kytarou a looperem sama.

Z tohoto úhlu pohledu je to tak, jak říkáte. Když mi bylo čtrnáct a já objevila možnosti looperu, řekla jsem si, že je to výborný způsob, jak vystoupení s kytarou oživit. Začala jsem se učit s ním pracovat a čím dál víc mě to bavilo. Byl to pro mě obrovský přínos.

Na druhou stranu přiznávám, že když jsem loni na podzim absolvovala turné se skupinou Jelen, byla jsem nadšená z party, která kolem mě byla. Jet na koncert v dodávce s kamarády a celou cestu se skvěle bavit, má něco do sebe.

Budu ale dál věrná looperu, zatím mi vyhovuje. Baví mě i to, že když udělám při práci s ním chybu, musím se z ní dostat a nejlépe tak, aby to nikdo nepoznal.

Přiznám se, že hlavní je pro mě hudba. Tvoří se mi snadněji než texty, lépe se jejím prostřednictvím vyjadřuju. Potkávají mě ale i chvilky a nálady, kdy dokážu mluvit ve verších. Samozřejmě vnímám, že pro písničkáře je text důležitý, a snažím se práci s ním zlepšit.

Když vedle sebe postavím své texty, které jsem napsala ve třinácti letech, a ty, které vznikly loni, je mezi nimi rozdíl. Myslím si, že v tom hraje roli dospívání a nabírání životních zkušeností. Řeším dnes jiné věci než před pěti lety, dokonce jiné než před půlrokem. Přibylo také knih, které jsem přečetla, rozšiřuje se mi slovní zásoba, a víc o věcech přemýšlím.

Ano, je jich nejvíc. Nechávám to ale plynout, nezasahuji do toho, protože nechci psát o tématech, která mi nejsou blízká. Je pro mě důležité být autentická, a protože je mi osmnáct, vztahové věci se mě přirozeně dotýkají.

Je to píseň Sama v peřinách, ke které vyšlo i lyric video. Napsala jsem ji na desku jako poslední a je to tedy takříkajíc nejsoučasnější Tereza Balonová. Když jsme ji s Martinem Ledvinou produkovali, hodně jsme se na ní vyřádili a vyzkoušeli jsme mnoho nápadů. Jsem na tu písničku hrdá.

Aleš vyhrál Portu rok předtím, než jsem zvítězila já. Tu písničku složil on, a loni na Portě mi řekl, že by byl rád, kdybych ji s ním nazpívala jako duet. Moc mě to potěšilo a ani na okamžik jsem neváhala s kladnou odpovědí. Mám jeho tvorbu ráda a K nezkrocení je nádherná.

Když budu počítat ty, které bych byla ochotna prezentovat, pak asi třicet.

Je to součást mého plánu, respektive mého snu a přání. Chtěla bych se teď dál věnovat muzice a desku vydat příští rok. Chci se v hudbě učit, nacházet inspirace a také koncertovat. V létě budu vystupovat na několika festivalech, mimo jiné i na Portě, tentokrát ale jako host.