Vydáno 18.07.2019 | autor: Aleš Harazim
Jak už jste se mohli dočíst v našem klasickém reportu, pražské koncerty Rammstein se opravdu povedly. Byly sice skvělé od začátku do konce, přesto jsme se rozhodli vybrat šest těch absolutně nejlepších momentů.
TOP 6 nejlepších momentů z koncertů Rammstein v Praze
Když vejdete do arény, přivítají vás obrovské věže a světelné kužely. Vypadá to jako něco, co ve filmech vytvářejí mágové speciálních efektů na počítačích, ale tady je to skutečné a fyzické. Cítíte se jako v apokalyptickém filmu. A to nemluvíme o tom, když ty věže začnou chrlit oheň, jehož zář cítíte po celém těle…
LIVE: Rammstein v Praze předvedli nejlepší koncertní show, jaká kdy byla k vidění
Skladba Was Ich Liebe na posledním albu nezní zase tak zajímavě, ale nedokážu si představit lepší koncertní úvod. Počáteční exploze, která se všemi trhla. Bubny, které vibrují s celým vaším tělem. Děsivý industriální zvuk a to, jak jsou diváci náhle pohlcováni černým kouřem z věží. Člověk se začne cítit jako v nějaké dystopické budoucnosti, kdy svět pomalu umírá toxickým znečištěním. Jste součástí divadelního představení, které je všude kolem vás a celé vás pohltí.
Není to originální. Není to nové. Rammstein to dělali už dřív. Ale tentokrát je to úžasně koncepční. Je vidět, že někdo nad touhle tour skutečně hodně přemýšlel. Členové kapely cestující na člunech nad hlavami diváků k hlavnímu pódiu, kde je vítá Till Lindemann, jsou součástí úvodu k písničce Ausländer, která je o tom, jak kolonizátoři ničí původní půdu a obyvatelstvo. Kolonizátoři na člunech přijíždějí na hlavní pódium.
Till Lindemann se naučil dokonalé "Ruce nahoru!" Vážně. S dokonalou českou výslovností! Vůbec bylo celou dobu vidět, že si koncerty hodně užívá. Nevíme, jak na tom druhém, ale na tom prvním v jeden moment dokonce krvácel z čela a plival krev, která mu stékala do úst. Pořád netušíme, zda to bylo součástí show, nebo se stala nějaká nehoda. Doufáme v to první, ale pokud se to stalo i na druhém koncertu, jsme maličko zklamaní.
Jasně, oheň má na megakoncertech dneska kdekdo. Kiss mají oheň. Metallica má oheň. Ale kdo má oheň všude kolem vás? Kdo má oheň takový, až získáváte pocit, že kdyby něco nevyšlo, minimálně několik předních řad uhoří? Kdo má oheň, který neustále ohrožuje jednotlivé členy kapely tak, že kdyby udělali chybu v očividně pečlivě nacvičené choreografii, může se stát něco velmi ošklivého? Kdo má takový oheň, že členové kapely na sobě musejí mít nehořlavé oblečení?!
Je to moje nejoblíbenější píseň z nového alba. Začíná pomalu, ale postupně graduje a Till Lindemann v ní ukazuje, jak výborně umí zpívat. Jeho agonický zpěv, spolu s tím, o čem skladba je, lze považovat za nejsilnější moment desky. Koncertní zpracování to dost reflektuje. Nejprve se z podlahy vyzdvihne kovový kočárek, Till si nasadí kamerku na hlavu a poprvé vidíme nějaké záběry na obrazovce na věži (pokud jste stáli někde vzadu a jste malého vzrůstu, asi jste si dění na pódiu moc neužívali, co?). Dívá se do kočárku na děsivé miminko, song graduje, miminko vypouští z úst popílek a v tu chvíli celou arénu pohltí černé flitry. Bylo by to skvělé finále, které je ale vtěsnané někam doprostřed. Krása.
Text: Aleš Harazim, foto: Instagram, YouTube
Témata: Rammstein, koncert, Till Lindemann, Praha, recenze, Eden, Sinobo Arena
