Pete se nikdy s ničím příliš nemazal. Ani při jednom z posledních rozhovorů si nebral servítky. Na otázku, jak vzpomíná na spoluhráče Keitha Moona a Johna Entwistla řekl:
„Hele nepotěším fanoušky the Who. Naštvu je. Ale řeknu, díky Bohu, že ti dva jsou pryč. S nimi bylo tak neuvěřitelné těžké hrát a fungovat. Oni nikdy nedokázali dát dohromady kapelu, která by vydržela. Celou tu dobu to byla moje chuť hrát, moje disciplína, která držela kapelu pohromadě. John měl neustále potřebu zvuk basy měnit. Každý ten tón, každá harmonie pokaždé zněla jinak. Když zemřel a já pak později hrál nějaké koncerty s Pinem Palladinem, vše bylo tak jak mělo a já si říkal, hochu tak pro tebe budu mít práci. No a Keith? Ten by nikdy nikde nebyl, kdybych ho nehlídal. Byl neuvěřitelně nespolehlivý, co se týká času a přesnosti. Když odešel, odpadly mi ty otravné starosti s jeho hlídáním.“
Netrvalo dlouho a fanoušci The Who se vážně ozvali. Z celého světa a velmi nahlas. Jen pár hodin po tom, co rozhovor pro Rolling Stone vyšel, přispěchal Pete s vysvětlením a úplně otočil.
„Nikdo nemůže ani tušit ani pochopit jak moc mi John a Keith chybí. Jako lidi, jako přátelé, jako muzikanti. Ta chemie, která mezi námi byla třeba ve studiu mi teď moc chybí. Víte, já jsem na ty dva vlastně naštvaný ze to že zemřeli. Je to ode mě sobecké, ale já se tak vážně cítím. Ono v tom rozhovoru to vyznělo tak, že jsem vděčný za to že už tu nejsou. Řekl jsem to tam typicky britsky ironicky. Naštval jsem tak nejen fanoušky ale i rodiny Keitha a Johna. A to jsem nechtěl. Víte, za poslední tři měsíce jsem poskytnul moc rozhovorů a asi jsem už během nich ztratil soustředěnost a nějakou pokoru. Řekl jsem to špatně ale stalo se. Odpustil jsem sám sobě a doufám že oni mi odpustí taky. Miloval jsem jejich táty a miluji je pořád.“