RECENZE: Zaplivané bary, prokouřené opony. Pomezí vzdalo hold Lynchovi

Tedy ne že by se zde za ty roky neodehrály jiné imerzivní premiéry, kde se účastníci specifických představení mohli více či méně účastnit děje a volně proplouvat scénografií. Po sérii audiowalků a dalších projektů ale teprve nyní zdejší tým vytvořil dílo, které se k poetice slavného kusu vrací.

Novinka Musí se žít se proti rozmáchlému Pomezí odehrává pouze v jednom patře. I tak ale divákovi zabere zhruba dvacet minut, než si projde všechny vyzdobené místnosti. Scéna v podání Terezy Gsöllhoferové a Evy Justichové totiž sama o sobě vystačí na celovečerní zážitek: čerstvě vykopaný hrob, fotoateliér, psychoterapeutická místnost s kavalcem, pronajatá garsonka hrdinek, nejrůznější bizarní zákoutí plná drobných vzkazů a podivných předmětů. Zaujme místnost s trabantem či autentická realita tří zaplivaných barů i se zázemím.

12 fotografií

Musí se žít se totiž právě v barech odehrává. Divák sleduje osudy několika žen, které se snaží umělecky prosadit v pochybných produkcích. Jedna tančí u tyče, další imituje známou zpěvačku, třetí hodlá takový bar vést. Co je ale realita a co fikce? V druhém sledu totiž ženy mluví o svých uměleckých touhách, snaze napsat a prodat svůj scénář. Kde se setkáváme s reálnými postavami, kde s jejich sny a kde dokonce ožívají hrdinové jejich příběhů? Během vymezené dvouhodinové stopáže bude publikum napoprvé jen tápat. A je přitom asi jedno, zda vytrvale sleduje jednoho z herců, či zda se snaží příběh podchytit v celé šíři.

Příjemným oživením jsou pěvecká vystoupení Josefíny Voverkové a Mariany Čížkové. Večeru dodávají skutečně šantánový nádech.

Tematicky se tvůrci v čele s režisérem Lukášem Brychtou zjevně opět inspirovali v estetice Davida Lynche. Prokouřené opony, neútulné pokoje, mihotající světlo. Kdo miluje poetiku Lynchových vrcholných děl, bude jistě ochoten přistoupit na fakt, že ani zde se uspokojivého rozuzlení nedočká.