TOP 10 písní Architects ušima dvou redaktorů

JAKUB

Celý tenhle výběr je extrémně náročný, nejvíc ale budu zabrušovat do pro mě nejoblíbenější éry mezi roky 2014 - 2018. Naskládat random TOP 20 by asi byla pohoda. Ale vybrat pět nejlepších, abych byl maximálně spokojený s hudební a zároveň významovou stránkou? Ty krabe, těžký… Ale pojďme na to

PÁJA

Výběry ve stylu TOP 10 jsou peklíčko a dvojnásob, když jde o kapelu, co tě provází už víc než dekádu. Nechávám tedy pracovat sentiment a probouzím svou vnitřní fangirl a přidávám svých (ve velkých uvozovkách)  TOP 5 s tím, že je velmi pravděpodobný, že zejtra bych tam hodila úplně něco jinýho nebo bych přinejmenším promixovala pořadí.

LIVE: Architects strhli pražské Forum Karlín. Skákala i obsluha barů

5. místo

Animals

Začnu rovnou jednou z nejnovějších věcí, a to hymnou Animals. Tenhle song patří do mojí TOP, i když paradoxně přišel jako předvoj hudební změny, která mě u "Architektů" až tolik nebaví. Výjimku ale tvoří právě Animals, na kterých cením právě inovativní zvuk a zabroušení do jiných žánrových vod (prvky elektroniky nebo popu). Nakažlivý refrén plný pro Architects netradičních výrazů sem prostě patří. Animals navíc mají co říct i po obsahové stránce a baví mě zpochybňování celkové otázky smyslu bytí. Should I just pull the pin? (Jakub Gerlich)

Seeing Red

„BLEGH! Are you happy now?“ Přesně tak by se dal shrnout singl Seeing Red. Tahle čerstvá novinka fans Architektů tak trochu rozdělila na dva tábory. Příjemné překvapení pro staromilce (jako jsem já, sorry not sorry), a tak trochu projev recese a volání o chvíli klidu pro ty, kteří dobře snáší, že metalcorové stálice nezní jako před deseti lety. Přitvrzení pro ty, kteří zastávají „we only ever love you when you‘re seeing red“, se povedlo skvěle, na druhou stranu jsme dostali slušnou facičku skrze message, kterou tenhle song nese. Je ok se vyvíjet, není ok někomu vyčítat, že se vyvíjí. No, tak se těším na novou desku a možná i trochu doufám, že bude znít úplně jinak než všechny předešlé. (Pavla Dolanská)

4. místo

A Match Made In Heaven

Hořká pilulka nasranosti a vzteku směrem k samozvaným elitám. Hymna plná rozzuřených, ale elegantních riffů. Na paškál si berou témata zkorumpovaných politiků, kteří mluví o míru, ale ve vlastním zájmu rozpoutávají teror. (Jakub Gerlich)

Day in Day Out

Pro mě čistočistá nostalgie. Album The Here and Now je pro mě celkově „TO ALBUM“.  Přivedlo mě k Architects a na iPodu mi hrálo pořád dokola. Asi se teda nedá divit tomu, že první song na něm je pro mě ultimátní srdcovka. (Pavla Dolanská)

3. místo

Doomsday

Jasně, možná pro někoho maličko klišé, ale…. Ale ty procítěný zpěvy nejde nemilovat a neumístit na bednu! Navíc se dá tenhle track brát jako pocta Tomovi a tyhle věci na mě prostě emočně fungují. (Jakub Gerlich)

Architects přivedli své fanoušky do metalcoreového tranzu, pomohli jim While She Sleeps

„The good die young.“ Doomsday uvedla Architects do nové éry. První věc vydaná po odchodu Toma. Věc, která začala vznikat ještě za jeho života, a ze které se stala vzpomínka na jeden příliš brzký odchod. Co dodat. Slzy se po zaposlouchání do textu a vzpomínce na background tohohle songu drží jen stěží. (Nebrečím, když to píšu, vůbec ne) (Pavla Dolanská)

2. místo

Nihilist

Jaký komentář psát k nihilistovi… Všichni bohové nás opustili, jsme fucking weak a dnešní svět je zasraně temný místo. Když slyším tenhle song, mám chuť běhat circle pity jako křeček v kolečku. A kdyby Nietzsche žil, tenhle song by měl jako vyzvánění. (Jakub Gerlich)

These Colours Don’t Run

Ve zkratce. Bezkonkurenční wake up song. „Don't believe everything that you're told” v kontrastu se „so repeat this line: Everything, everything is fine".  Samovo signature BLEGH. Co chceš víc. (Pavla Dolanská)

1. místo

Gravedigger

A číslo jedna získává hrobokopač. Takhle má znít moderní metal. Nebo aspoň moderní metal z před deseti let. Za mě je to ale pořád echt gold. Hrobokopač je pro mě asi nejtechničtější song, ve kterém je obrovsky slyšet hudební skill a propracovanost. Hromada změn tempa, rytmu a melodie… Hudebně tenhle song prostě i na 83. poslech hltáš a čekáš, co bude dál. Textově pak miluju poetičnost toho, že jsme odevzdali upírům klíče od krevní banky, které pak rozbije ještě poetičtější a Samovo legendární „Blegh!“. (Jakub Gerlich)

when we were young

Když jsem tohle začínala psát, ani mě nenapadlo, že něco tak novýho bude na topu. Nicméně, when we were young ve mně zarezonovalo jak dlouho nic. A tak ho neušetřím své melancholie a wannabe deep myšlenkám… Asi stárnu a asi mě těší, že stárnou i „moje” kapely. Lehce se totiž hledá paralela v tom, jak dospívá jeden teenage corekid a jeho oblíbená „čistočistě“ metalcorová sestava. Čas běží, zkušenosti se střádají a čím jsme starší, tím víc si uvědomujeme, jak málo toho máme „figured out“.  A co hitne nejvíc? „Everybody's so afraid they could die, but they never once said: Thank God we're alive.“ (Pavla Dolanská)

Text: Jakub Gerlich, Pavla Dolanská, foto: Michal Ivanega, Rusty Shepherd, FB Architects
Témata: Architects, Velká Británie, metalcore