Zpěvák a kytarista Petr Janda: Bratrovi bych už dokázal odpustit

Chtěl už o vás někdy v minulosti někdo natočit velký dokument?

V takovém rozsahu, s jakým přišla Olga, ne. Vznikly jen televizní dokumenty typu 13. komnaty, Mých míst nebo další krátké filmy, které spíše mapovaly mou současnou situaci. To všechno se obvykle točilo den, zatímco Django měl čtyřicet natáčecích dnů.

Mapuje můj život odmalička, týká se mé rodiny, mé kapely, mého života a je dost podrobný. Není to přitom životopisný film, což se mi líbí.

Existoval nějaký scénář?

Já žádný nedostal a nevím, jestli Olga nějaký měla. Spíš ne. Všechno podle mě vznikalo za běhu. My se předtím neznali a bylo vidět, že netuší, kam až ji do svého života pustím. A já ji pustil všude. Ať už k citlivým věcem z mého osobního života, nebo k natáčení u mě doma v koupelně.

V tom filmu není nic nahraného. Všechno je autentické, tak, jak jsem to na kameru řekl na první pokus. To je podle mě zásadní.

Znamená to, že v záběru, v němž spíte doma v křesle s novinami v ruce, nejde o váš herecký výkon?

Vůbec, opravdu jsem usnul. A líbí se mi, že to Olga natočila a ve filmu nechala. V podstatě jsem měl problém jen s archivními bolševickými záběry, které použila. Řekl jsem jí, aby je vystřihla, protože mě to nikdy nebavilo.

Nakonec jsem ale došel k tomu, že je to její film, ona se jím prezentuje, a pokud tam ty záběry jako dokreslení doby chce mít, ať tam zůstanou. Já bych byl také nerad, kdyby mi někdo říkal, abych změnil u své písničky refrén, o kterém jsem přesvědčen, že je dobrý.

V těch, jak říkáte, bolševických záběrech jsou prvomájové průvody. Chodil jste do nich?

Nikdy jsem v nich nebyl, ačkoli to po mně chtěli. Jednou přišli lidé z agentury Pragokoncert, která u nás tenkrát zastupovala umělce, za mou ženou Janou a přemlouvali ji, aby mě přesvědčila k účasti v průvodu.

Ona mi pak řekla, že za ní byl můj šéf z Pragokoncertu, který neohlášen přišel k nám do baráku, protože to bylo v době, kdy se ještě domy nezamykaly, zazvonil u nás a řekl, že přichází, aby to zkusil. Řekl jí, že tentokrát fakt jít musím. Stejně jsem ale nešel, odjel jsem raději do našeho druhého domu na Propasti.

Viděl jsem pak v televizi, jak lidé z Pragokoncertu nesli transparent s nějakým heslem, ale za umělce tam v podstatě nikdo nebyl.

Ve filmu jedna linie přece jenom chybí, sice váš vztah s bratry Jiřím a Slávkem. Proč jste ji pominuli?

Jirka před třemi lety zemřel, takže jsme ho ve filmu mít nemohli. Jinak by tam určitě byl. A se Slávkem nejsem v žádném kontaktu.

Kvůli podvodu, který na vás v devadesátých letech udělal, když si zajistil v restituci, aby dům po vašem otci v Praze na Vinohradech byl napsán jenom na něj, ačkoli slíbil, že zařídí vše potřebné pro všechny tři bratry?

Ano, kvůli tomu. Navíc je nepříjemný. Když za ním bez mého vědomí přijdou novináři, aby ho konfrontovali, tak se buď zapře, nebo se komunikaci vyhne jinak. Má máslo na hlavě. Udělal vrcholnou lumpárnu. Musím se přiznat, že mě překvapuje, že po těch letech pořád nenašel odvahu mi zavolat a říct, že to tenkrát nezvládl, abych mu prominul.

Prominul byste?

Ano, teď už bych mu prominul. Pokud by se omluvil.

Objevil jste díky vzniku filmu u sebe něco nového?

Uvědomil jsem si hodnoty. Došlo mi, že pro mě jsou největší a nejzásadnější dvě. Hudba a rodina. Jsem strašně rád, že jsem zplodil pět dětí. Syn Petr bohužel zemřel, ale mám kolem sebe čtyři krásné holky, což mě neuvěřitelně naplňuje a baví.

A můžu říct, že kdybych už nebyl tak starý, chtěl bych ještě další dítě. Má žena Alice by do toho šla, u ní by to nebyl problém. Já už mám ale přece jenom svůj věk.

Ve filmu jsou také záběry ukrajinské rodiny, která u vás několik měsíců po napadení její země Ruskem žila. Dnes už je zpátky v Oděse. Jste s ní v kontaktu?

Ano, telefonujeme si. Olga říká, že u mě ti lidé byli devět měsíců, já si ale myslím, že to bylo jenom pět. Nastěhoval jsem je do domku, ve kterém bydlí muzikanti, když v mém studiu nahrávají. Přijeli v prvních dnech války. Řekl jsem původně, že vezmu deset lidí. Přijelo jich ale dvanáct a potom ještě dva. Ubytoval jsem je všechny.

Potom řekli, že už je prý u nich v Oděse klid. Všichni jim říkali, že jejich dům bombardování přestál a že se mohou vrátit. A oni to udělali. Před pár měsíci mi jedna žena volala, že vdává dceru, abych přijel na svatbu. Já ale měl obavy a nejel jsem. Věřím však, že se setkáme někdy jindy, někdy po válce. Beru je jako část rodiny.