Název nové desky spojuje "rage" (anglicky zlost, vztek) a "ragtime", správně?
Ano, je to taková slovní hříčka. Když už groteska reality přestoupí svou mez, jemné pobavení a komično z ní vyprchá a vystřídá ho vztek. Navíc naše muzika byla vždycky svým způsobem navztekaná. Když se netopila v ponurosti nebo depkách.
Ano, je to taková slovní hříčka. Když už groteska reality přestoupí svou mez, jemné pobavení a komično z ní vyprchá a vystřídá ho vztek. Navíc naše muzika byla vždycky svým způsobem navztekaná. Když se netopila v ponurosti nebo depkách.
Zpíváte v angličtině, proč? Souvisí to s ambicemi prosadit se v zahraničí?
Jedním z důvodů zpěvu v angličtině bylo skutečně to zahraničí, přičemž nešlo ani tak o nějaké naše ambice – těma jsme opravdu netrpěli - jako spíš o určitou přirozenost. Po pádu železné opony nám připadalo normální, že je tu najednou možnost vyjíždět hrát ven. Možná to bude znít pateticky, ale ten náhlý závan svobody nám prostě dal pocit, že jsme Evropany. A jelikož je přirozený, že bude potřeba s jinými Evropany komunikovat, zvolili jsme jazyk bigbítu a tím vždycky byla angličtina. V letech 91-92 jsme hráli v Rakousku, Švýcarsku, Německu...
Úspěšně?
Brzy nám došlo, že jsme pro ně vlastně exoti. Že vlastně vůbec netušili, co se u nás hraje za muziku. Asi čekali nějaký juchačky, či co, a my tam na ně vpadnem s hardcoreovým hlukem, který znali i od jiných západních kapel. Přesto všechno nás docela brali. Jenomže v tý době od nás odešel manažer, který měl ty kontakty na Západ, a my jsme byli v loji. A co se týče jazyka písní – nakonec jsme zjistili, že v tom rambajzu beztak každej houby pozná, jestli na něj hulákáš česky, anglicky nebo svahilsky. Nicméně ta angličtina nám od té doby už zůstala...
Jedním z důvodů zpěvu v angličtině bylo skutečně to zahraničí, přičemž nešlo ani tak o nějaké naše ambice – těma jsme opravdu netrpěli - jako spíš o určitou přirozenost. Po pádu železné opony nám připadalo normální, že je tu najednou možnost vyjíždět hrát ven. Možná to bude znít pateticky, ale ten náhlý závan svobody nám prostě dal pocit, že jsme Evropany. A jelikož je přirozený, že bude potřeba s jinými Evropany komunikovat, zvolili jsme jazyk bigbítu a tím vždycky byla angličtina. V letech 91-92 jsme hráli v Rakousku, Švýcarsku, Německu...
Úspěšně?
Brzy nám došlo, že jsme pro ně vlastně exoti. Že vlastně vůbec netušili, co se u nás hraje za muziku. Asi čekali nějaký juchačky, či co, a my tam na ně vpadnem s hardcoreovým hlukem, který znali i od jiných západních kapel. Přesto všechno nás docela brali. Jenomže v tý době od nás odešel manažer, který měl ty kontakty na Západ, a my jsme byli v loji. A co se týče jazyka písní – nakonec jsme zjistili, že v tom rambajzu beztak každej houby pozná, jestli na něj hulákáš česky, anglicky nebo svahilsky. Nicméně ta angličtina nám od té doby už zůstala...
Přesto se ale jmenujete česky, našrot. Jak vysvětlujete cizinci, co znamená váš název?
To je docela dobrá otázka. Když jsme někdy v 1992 vylezli s novým kytaristou a novým repertoárem v angličtině, jeden tehdejší zásadní kapelový manažer se taky dost divil, proč jsme si nechali ten starej název, když už se jedná o dost jinou muziku. Jenomže náš životní styl, podle nějž vznikl i název Našrot, se vůbec nezměnil – pořád jsme byli partou opileckejch pobudů, pořád jsme byli odpad společnosti. A jak jsme překládali název? Nejčastěji "as drunk as a lord".
To je docela dobrá otázka. Když jsme někdy v 1992 vylezli s novým kytaristou a novým repertoárem v angličtině, jeden tehdejší zásadní kapelový manažer se taky dost divil, proč jsme si nechali ten starej název, když už se jedná o dost jinou muziku. Jenomže náš životní styl, podle nějž vznikl i název Našrot, se vůbec nezměnil – pořád jsme byli partou opileckejch pobudů, pořád jsme byli odpad společnosti. A jak jsme překládali název? Nejčastěji "as drunk as a lord".
Novinkou slavíte 20 let existence. Jak se za ta léta změnila vaše "filozofie", váš přístup a nadšení, které zpočátku bylo?
Tak to je jasný, že se přístup změní a nadšení postupně opadne. Zvlášť u našeho souboru, jehož marketingová hodnota je rovna nule. Proto vždycky když přijde nová deska, snažíme se nějak připomenout. Naši věrní fandové začmuchaj jak staří čokli, na to se nabalí pár mladejch, chvilku je pohoda a koncerty jsou plný. Jenomže protože nejsme žádný mediální vtěrky, za rok to všechno opadne a my se zase těžce prodíráme dál. A když se prodíráte tou scénou dvacet let takhle na houpačce, je samozřejmý, že ti to ubere sílu i nadšení. Nicméně pořád se snažíme zachovávat naše základní atributy – každý koncert odehrát na stopadesát procent a mít svobodu v tvorbě hudby a textů.
Jak se změnili vaši fanoušci za těch 20 let? Stárnou? Mládnou?
Samozřejmě, že pár starých psů se na našich vystoupeních vždycky objeví – zejména, když jde o nějakou benefici nebo významnej koncert (křest desky, výročí, fesťák). Ale na běžnejch koncertech se v drtivý většině objevuje hlavně mládež. Problém je v tom, že my nejsme generační kapela, na kterou choděj pořád ti samí fandové a stárnou s ní. Hardcore nebo crossover je většinou energetická muzika, která vždycky láká energeticky nabitý jedince – na tyhle koncerty se jde prostě řádit. To nás staví do trošku obtížný pozice, protože my tu energii prostě musíme do těch lidí narvat, jinak si budou připadat ochuzený. A příště na žádnej koncert HC nebo crossoveru nepřijdou. Až zjistíme, že tuhle energii nemáme, bude to signál, že je třeba skončit a věnovat se fyzicky poněkud míň náročný muzice.
Tak to je jasný, že se přístup změní a nadšení postupně opadne. Zvlášť u našeho souboru, jehož marketingová hodnota je rovna nule. Proto vždycky když přijde nová deska, snažíme se nějak připomenout. Naši věrní fandové začmuchaj jak staří čokli, na to se nabalí pár mladejch, chvilku je pohoda a koncerty jsou plný. Jenomže protože nejsme žádný mediální vtěrky, za rok to všechno opadne a my se zase těžce prodíráme dál. A když se prodíráte tou scénou dvacet let takhle na houpačce, je samozřejmý, že ti to ubere sílu i nadšení. Nicméně pořád se snažíme zachovávat naše základní atributy – každý koncert odehrát na stopadesát procent a mít svobodu v tvorbě hudby a textů.
Jak se změnili vaši fanoušci za těch 20 let? Stárnou? Mládnou?
Samozřejmě, že pár starých psů se na našich vystoupeních vždycky objeví – zejména, když jde o nějakou benefici nebo významnej koncert (křest desky, výročí, fesťák). Ale na běžnejch koncertech se v drtivý většině objevuje hlavně mládež. Problém je v tom, že my nejsme generační kapela, na kterou choděj pořád ti samí fandové a stárnou s ní. Hardcore nebo crossover je většinou energetická muzika, která vždycky láká energeticky nabitý jedince – na tyhle koncerty se jde prostě řádit. To nás staví do trošku obtížný pozice, protože my tu energii prostě musíme do těch lidí narvat, jinak si budou připadat ochuzený. A příště na žádnej koncert HC nebo crossoveru nepřijdou. Až zjistíme, že tuhle energii nemáme, bude to signál, že je třeba skončit a věnovat se fyzicky poněkud míň náročný muzice.
Na desce máte cover Velvetů. Proč zrovna těch?
Mám naprosto vřelý vztah k hudbě sixties. I na předchozích albech jsme měli covery z té doby. Fascinuje mě, jak to všechno bylo tehdy ještě nový, nevyzkoušený a opravdový. S jakou vervou se měnily starý pořádky, překračovaly tabu, vytvářely nový hodnoty s nekonečným přesahem. Byla to skutečná revoluce. Tihle blázni a šílenky ze sixties nastartovali něco, co v různých modifikacích a jiných kabátech posloucháme dodneška. Je až děsivý, jak se nám všechny ty jejich hudební odkazy zaryly do mozku.
Mám naprosto vřelý vztah k hudbě sixties. I na předchozích albech jsme měli covery z té doby. Fascinuje mě, jak to všechno bylo tehdy ještě nový, nevyzkoušený a opravdový. S jakou vervou se měnily starý pořádky, překračovaly tabu, vytvářely nový hodnoty s nekonečným přesahem. Byla to skutečná revoluce. Tihle blázni a šílenky ze sixties nastartovali něco, co v různých modifikacích a jiných kabátech posloucháme dodneška. Je až děsivý, jak se nám všechny ty jejich hudební odkazy zaryly do mozku.
Co současná muzika, stíháte sledovat? Co si pouštíte doma?
Sleduju to tak nějak z rychlíku. Spoustu mladejch kapel znám, aniž bych je slyšel, protože hrajou to, co se hrálo v 60., 70. a 80. letech. Originálního dneska v podstatě už není nic. Ale abych nebyl za zapšklýho oldschoola - pořád existují skupiny, který maj výborný nápady, zvláštní melodický linky, energii nebo skvělý texty. V době po milleniu mě oslovili zejména System Of A Down, The White Stripes a za trošku podivnou ale zajímavou partu beru třeba Mars Volta.
Sleduju to tak nějak z rychlíku. Spoustu mladejch kapel znám, aniž bych je slyšel, protože hrajou to, co se hrálo v 60., 70. a 80. letech. Originálního dneska v podstatě už není nic. Ale abych nebyl za zapšklýho oldschoola - pořád existují skupiny, který maj výborný nápady, zvláštní melodický linky, energii nebo skvělý texty. V době po milleniu mě oslovili zejména System Of A Down, The White Stripes a za trošku podivnou ale zajímavou partu beru třeba Mars Volta.
A česká scéna? Jaká dnes je, viděno vašima očima? Z mladých, starých?
Já nevím, jestli kapela, která hraje cca 8 let je mladá nebo stará. Ale řekněme, že vyberu tu první možnost. Třeba takovej Apple Juice se svým crazy punkem je podle mě jednou z nejnápaditějších a nejsrandovnějších českých kapel. V hardcore mě před pár lety hodně bavili alternativní Illegal Illusion, záchranou českého bigbítu byli pro mě Esqmeq, v crossoveru mě berou Nonsense a ve funku Toxique. A nejdrásavější rap u nás umí WWW, kam se na něj všechny ty český hip-hopový rychlokvašky hrabou. No a ze starejch psů bych určitě doporučil pražské hardcore Michael´s Uncle, brněnskou astrální HC partu Insania, hledače zvuku Gnu, punkery z Plexis a NVÚ a je škoda, že se pořád zadrhává očekávaný návrat Slut. A takovej Mišík s Etc… umí už pětatřicet let.
Já nevím, jestli kapela, která hraje cca 8 let je mladá nebo stará. Ale řekněme, že vyberu tu první možnost. Třeba takovej Apple Juice se svým crazy punkem je podle mě jednou z nejnápaditějších a nejsrandovnějších českých kapel. V hardcore mě před pár lety hodně bavili alternativní Illegal Illusion, záchranou českého bigbítu byli pro mě Esqmeq, v crossoveru mě berou Nonsense a ve funku Toxique. A nejdrásavější rap u nás umí WWW, kam se na něj všechny ty český hip-hopový rychlokvašky hrabou. No a ze starejch psů bych určitě doporučil pražské hardcore Michael´s Uncle, brněnskou astrální HC partu Insania, hledače zvuku Gnu, punkery z Plexis a NVÚ a je škoda, že se pořád zadrhává očekávaný návrat Slut. A takovej Mišík s Etc… umí už pětatřicet let.
Desku si vydáváte sami, pouze distribuovat ji bude Black Point. Jak těžké je v současné době "udělat si desku" sám?
No, musíte si všechno to, co za vás dřív dělala firma, oblítat sami. Tzn. zajistit promo-CD pro media, domluvit rozhovory a články, účast v rádiích. A brát to tak, že v dnešní době mp3 a stahování, na desce nevyděláte. V podstatě nejvíc se jí prodá na koncertech, což je pro nás trošku problém, protože my moc koncertů nemáme.
No, musíte si všechno to, co za vás dřív dělala firma, oblítat sami. Tzn. zajistit promo-CD pro media, domluvit rozhovory a články, účast v rádiích. A brát to tak, že v dnešní době mp3 a stahování, na desce nevyděláte. V podstatě nejvíc se jí prodá na koncertech, což je pro nás trošku problém, protože my moc koncertů nemáme.
Od poslední řadovky je to pět let, co bylo mezi tím?
Na začátku 2005 jsme dojeli kšefty k albu „Psychorama“. Pak nám bubeník oznámil, že čeká narození dcery a koncerty a zkoušky se omezily. Navíc jsme se každý tak nějak začali věnovat svým vlastním aktivitám. Já například sápal knihu „Návrat k Sudu“ a taky se věnoval sepisování stručných dějin světového rocku. Písničky proto vznikaly pomalu a dost dlouhou dobu.
Na začátku 2005 jsme dojeli kšefty k albu „Psychorama“. Pak nám bubeník oznámil, že čeká narození dcery a koncerty a zkoušky se omezily. Navíc jsme se každý tak nějak začali věnovat svým vlastním aktivitám. Já například sápal knihu „Návrat k Sudu“ a taky se věnoval sepisování stručných dějin světového rocku. Písničky proto vznikaly pomalu a dost dlouhou dobu.
Přispěli jste mj. na soundtrack k filmu Příběhy obyčejného šílenství. Kdo přišel s nabídkou a co rozhodlo o tom, že jste ji přijali?
Znám se s režisérem Petrem Zelenkou drahně let, je naším fanouškem. Občas u něj probíhají takové mikro-mejdany nebo sezení, kde se tlachá, popíjí se hodnotné víno a dlabou bagety s jeho slavnou česnekovou pomazánkou. Nicméně prostě přišel na nápad, že muziku k jeho novému filmu nenapíše jeden člověk, ale že osloví své známé či oblíbené kapely a muzikanty a udělá se takový „all together soundtrack“. Bohužel se zjistilo, že co kapela, to jinej druh muziky, což ve filmu, kterej má určitou atmosféru, zní poněkud nesourodě. Nakonec tedy oslovil Karla Holase, který něco dopsal, něco vyřadil a udal tomu všemu určitou jednotící linku. A tak se všechny ty podivně různorodé songy objevily pohromadě jenom na CD-soundtracku.
Znám se s režisérem Petrem Zelenkou drahně let, je naším fanouškem. Občas u něj probíhají takové mikro-mejdany nebo sezení, kde se tlachá, popíjí se hodnotné víno a dlabou bagety s jeho slavnou česnekovou pomazánkou. Nicméně prostě přišel na nápad, že muziku k jeho novému filmu nenapíše jeden člověk, ale že osloví své známé či oblíbené kapely a muzikanty a udělá se takový „all together soundtrack“. Bohužel se zjistilo, že co kapela, to jinej druh muziky, což ve filmu, kterej má určitou atmosféru, zní poněkud nesourodě. Nakonec tedy oslovil Karla Holase, který něco dopsal, něco vyřadil a udal tomu všemu určitou jednotící linku. A tak se všechny ty podivně různorodé songy objevily pohromadě jenom na CD-soundtracku.
Dá se u nás muzikou uživit?
No, muzikou těžko, možná něčím, co se jí vzdáleně podobá. Buď musíte najít díru na trhu a dvacet let z médií hlasát, že vy jste ti jediní, kdo jí může zaplnit, anebo se rozhodnete být onou mediální vtěrkou, která nesleze z prvních stránek bulváru ani kdyby Gott na Vondráčkový jezdil.
No, muzikou těžko, možná něčím, co se jí vzdáleně podobá. Buď musíte najít díru na trhu a dvacet let z médií hlasát, že vy jste ti jediní, kdo jí může zaplnit, anebo se rozhodnete být onou mediální vtěrkou, která nesleze z prvních stránek bulváru ani kdyby Gott na Vondráčkový jezdil.
Jak to vypadá s Našrot do budoucna, co vás teď čeká?
Tak nejdřív nás čekají dva koncerty „20 let Našrot“, první v Havlíčkově Brodě 28.11. a druhý v Praze v RC Vagon na Národní třídě 12.12.. To zas bude… No, a pak nás čeká propagace nový desky, to znamená, že se budeme v rámci možností snažit odehrát v příštím roce co nejvíc vystoupení.
Tak nejdřív nás čekají dva koncerty „20 let Našrot“, první v Havlíčkově Brodě 28.11. a druhý v Praze v RC Vagon na Národní třídě 12.12.. To zas bude… No, a pak nás čeká propagace nový desky, to znamená, že se budeme v rámci možností snažit odehrát v příštím roce co nejvíc vystoupení.
A co bude za dalších dvacet let?
To už bude po nás.
To už bude po nás.
