1.11.2009 | Autor: Daniel Konrád | sekce: živě
Cassandra Wilson se v Praze představila ve výtečné formě

Přihodí se občas, že člověk otevře knížku a příběh náhle vystoupí z písmenek; zcela se čtenáře zmocní a nutí ho otáčet další a další list, než bezpečně uloví všechny postavy, než tu mocnou krajtu silné zápletky sundá z krku a ovine si ji kolem ruky, aby vůbec stihl lapnout po dechu. Nejinak tomu bývá s malbami a výjimečně se podobný zážitek přihodí i na koncertech; přiznám se, že ač jsem k vůbec prvnímu pražskému koncertu zpěvačky Cassandry Wilson (31.10.) přistupoval poněkud rezervovaně, byla v něm místa, kdy zcela stejná magie sálala i z kapely rozprostřené do půlkruhu na rudolfinském pódiu.
Dnes čtyřiapadesátiletá mississippská rodačka má za sebou totiž bohatou kariéru a nespočet desek, z nichž ty nejpodstatnější samozřejmě obsahují především autorskou hudbu. Program pražského koncertu ale sestával z interpretací jazzových standardů, jak je zpěvačka vloni natočila na albu Loverly; jsou místy velmi neotřelé a nápaditě zaranžované, i když Wilsonové hlavní síla stále spočívá ve tvorbě úzce spjaté s její hudební domovinou a černou muzikou obecně. Během let ale očividně nasbírala tolik zkušeností, že dovede vykřesat nová kouzla i z otřelých barových čísel.


PLNOHODNOTNÁ KAPELA
Na pódium přišla teprve po bezmála desetiminutovém intru, během něhož její kvintet zlehka nacházel společnou řeč. Patronem a páteří celého bandu je zpěvaččin dlouholetý kytarista Marvin Sewell původem z Chicaga, za klavír se posadil teprve třiadvacetiletý louisianský objev jménem Jonathan Batiste, basu zcela profesionálně odřídil Reginald Veal a rytmiku obstarala dvojice Herlin Riley na bicí a Lekan Babalola na perkuse.
Společné mají to, že všichni jsou výrazné muzikantské osobnosti sami o sobě a během koncertu to ostatně neustále dávali najevo až nezvykle vysokým počtem sólových vstupů. Však se ostatně Wilsonová nijak netají tím, že tuto sestavu nepovažuje za svůj doprovod, nýbrž ji bere coby plnohodnotnou kapelu. Snad má tenhle přístup vzdálenou spojnici s bandem M-Base Collective, ve kterém před více než dvaceti lety prorazila na jazzovou scénu. A ač si muzikanti během celého koncertu občas předávali slovo poněkud chaoticky a občas se zpožděnými nástupy, což lze pochopit vzhledem k tomu, že šlo o první koncert jejich společného podzimního turné, přesto jejich virtuozita a tvůrčí improvizace místy braly dech: Sewell z elektrické kytary loudil přímočaré riffy, mistrný doprovod i mimořádně vynalézavá sóla, mladý pianista Batiste se zase blýsknul místy vyloženě koncertními klavírními vstupy, jindy překvapil nečekanou hravostí nebo neotřelou hrou ve vysokém rejstříku.

VYZRÁLÁ OSOBNOST
Wilsonová jako by mezi tím vším proplouvala s obrovským nadhledem a především zapálením pro věc. Nepouštěla se do zbytečných hlasových exhibic nebo dlouhého scatování, naopak důsledně protahovala každou hlásku a přímo se mazlila s každým slovem, které její medový kontraalt nafukoval do plné sytosti a jako pouťové balonky je vypouštěl do nadšeného sálu. Když vycítila ten správný okamžik, bez rozmyslu opustila zbytek sloky a raději se ještě jednou vrátila k těm magickým slabikám, které pak v náhlých improvizacích posouvala dál a protahovala do netušených hloubek. Nemohlo být pochyb o tom, že ač si pražské publikum třeba nemělo šanci vychutnat zpěvačku v rozpuku její tvůrčí dráhy během devadesátých let, přijela před ně osobnost plně uzrálá a s takovým hudebním cítěním, kterým se skutečně mohly pyšnit jen supernovy typu Abbey Lincolnové nebo Betty Carterové.


JAKO V NEWORLEÁNSKÉM BARU
Ta největší magie však spočívala v jednotlivých číslech: čtvrtou skladbu Wichita Lineman odehrál Sewell mistrně na akustickou kytaru, zatímco Batiste se postavil nad klavír a na melodiku vystřihl snad nejpůvabnější sólo celého vystoupení. Následný standard St. James Infirmary pak kapela doslova obrátila naruby na lákavém funkovém rytmu a vytahovaných kytarových strunách, po kterých medový hlas Wilsonové se vší grácií předvedl doslova krokodýlí tanec. A stejně silné kouzlo dýchalo i z Pony Blues od starého mistra Charlieho Pattona, které okořenila Sewellova hra na slide kytaru a Batistovo sáhodlouhé sólo, místy doslova meditativní, jindy s figurami, jaké by člověk na klavír slyšel leda tak v neworleanském baru. Než se nadšené publikum zmohlo na další potlesk, kapela jej zcela utopila v originálním pojetí písničky Harvest Moon od Neila Younga; Babalola v ní nechal znít praskající bublinky vody a vzhledem k romanticky modrému nasvícení pódia chybělo k úplné dokonalosti snad už jen to, aby nad varhanní píšťaly rudolfinské galerie vylezla sama luna. Od věci nicméně nebyl ani přídavek v podobě beatlesáckého Blackbird nebo balada Something So Right od Paula Simona, neb ani jednu z písniček prozatím Wilsonová na své desky nenatočila.
Když pódium osiřelo a návštěvníci se pomalu toulali vstříc ledově zimní noci, našli se mezi nimi samozřejmě i nespokojení jedinci: vzhledem k dvojici rytmických nástrojů nebo poněkud slaběji nazvučené kytaře, jejíž tóny se při rychlejší hře ztrácely v ozvěnách hallového efektu, si ostatně na zvuk na balkonu leckdo zanadával. Nicméně i tak nelze popřít, že zpěvačka se Praze představila ve výtečné formě a přivezla muziku, která dokázala zblízka pořádně očarovat. A festival Struny podzimu zase již po několikáté v řadě dokázal, že jeho jazzová dramaturgie patří k tomu nejlepšímu, co mohou příznivci téhle jinak minoritní hudby v Česku vidět. O to krásnější, přiveze-li hvězdy tak veliké jako Cassandru Wilson.