Článek
S. L. S., tedy Společenství Leška Semelky, se v nové podobě představilo koncem února na prvních dvou koncertech na severní Moravě. Jaké pocity vás provázely při tomto koncertním návratu?
Byl jsem dost napjatý, protože s kapelou jsem opravdu nehrál dlouho. K mé velké radosti se hned první koncert v ostravském klubu Parník ohromně povedl. Bylo nabito, přidávali jsme tak dlouho, že jsme už neměli co hrát, a ještě jsem se potom dočetl na internetu o skvělém comebacku Leška Semelky. Druhý den jsme hráli ve Štramberku, situace se opakovala, takže jsem měl opravdu velikou radost, jak se nám start povedl.
Mluvil jste o svém prvním koncertu s kapelou po velice dlouhé době. Prozraďte, má i tak zkušený muzikant po více než čtyřicetileté kariéře v takové chvíli trému?
To si pište. Když jsme jeli mikrobusem do Ostravy, připadal jsem si úplně přesně, jako když jsem před mnoha a mnoha lety jel na svůj první koncert se svou první kapelou Cardinals. Byl jsem lehce nervózní, jak to všechno dopadne. Jak to půjde, jak mi to bude zpívat, prostě trému jsem měl. Ale ta opadne hned po prvních tónech. Jakmile člověk hrábne do kláves, už je doma. A když k tomu přibude báječná reakce hned po první písni, tréma je pryč.
Původně skupina S. L. S. vznikla po vašem odchodu z M Effectu v roce 1981 a působila do roku 1985. Teď je po čtvrt století v poněkud obměněné sestavě nazpět. Kdo jsou tedy členové vašeho nynějšího Společenství?
Vynikajícího kytaristu Standu Jelínka asi nemusím moc představovat. Hrál v celé řadě kapel a je to velice známý muzikant. Na basu je v S. L. S. Maťo Ivan, který současně hraje v Triu Michala Pavlíčka. Je to brilantní hráč. V současných S. L. S. je i bubeník Jiří Jirsa a ještě klávesista Jirka Markvart. Ten se mnou točil už album Můj věk jednak jako mistr zvuku, jednak na ně natáčel některé klávesy. Zná proto i mé novější písničky. Rozhodl jsem se pro druhé klávesy, protože aranže mých písniček jsou přece jenom poněkud květnaté. Já si navíc odvykl rychlému přepínání jednotlivých zvuků a chci mít možnost se soustředit na zpěv.
Jak vlastně vznikl nápad obnovit S. L. S.?
Bylo to vloni na podzim, kdy jsem byl v nemocnici na operaci páteře. Nevěděl jsem, co bude dál, nevěděl jsem, jestli budu ještě chodit. Bylo babí léto a padala na mě beznaděj. Do toho mi zavolal Jirka Jirsa a přišel s tímhle nápadem. Řekl jsem mu, že musíme pár měsíců počkat, pak to snad půjde, ale dodalo mi to chuť a energii. Začal jsem promýšlet, co a jak budeme hrát, a stal se zázrak. Už chodím jako Harapes, máme za sebou dva koncerty a chystají se další u nás i na Slovensku.
Repertoár se opírá výhradně o původní písničky, nebo je širší?
Především o původní písničky, přičemž některé hrajeme trochu jinak. Na koncertech ale znějí i moje skladby z jiných období, například Blue Effectu. Mám už nápady i na nové, už jsem o tom mluvil i se svým neodmyslitelným parťákem, textařem Pavlem Vrbou, takže časem by měla přijít i nová deska. Patří k věci pořád něco nového dělat a zaznamenávat to. Rozhodně bych nechtěl jenom žít z toho, co jsem udělal už dřív, ale spíš ukázat, že pořád ve mně něco je. Nebo by mohlo vzniknout živé album. Koncert je stejně takový průřez mojí muzikantkou dráhou rozšířený o novinky. Je mi třiašedesát... Ježišmarjá, ono mi letos bude už čtyřiašedesát. Tak teda třeba napřesrok, k jubileu, uvidíme.