Do tehdejšího Československa jste poprvé, ještě jako frontman Smokie, přijel v roce 1983. Jaký je rozdíl mezi Chrisem Normanem tehdy a Chrisem Normanem, který přijíždí teď?

To je docela těžké srovnání (směje se). Ale myslím, že jsem mnohem klidnější a vyrovnanější sám se sebou. O našem turné v roce 1983 ostatně vznikl dokument, a když jsem se díval na některé jeho části, viděl jsem, kolik fanoušků jsme měli, jak mne neustále někdo žádal o podpis, řekl bych, že jsem působil trochu arogantně. Ale jenom trochu. Snad jsem nikdy nebyl typicky arogantní člověk, jakých v šoubyznysu potkáváte poměrně dost. Nicméně, určitě jsem si o sobě trochu víc myslel.

Čemuž se nelze divit. Měli jste za sebou celosvětový úspěch s deskami ze sedmdesátých let, a i když v roce 1982 jste po nahrávce Strangers in Paradise zažili určitý ústup ze slávy, v tehdejším Československu návštěvy, jako byla vaše, byly hodně vzácnou událostí…

Ano, a asi se to na našem chování trochu podepsalo. Tehdy mi samozřejmě přišlo vše v pořádku, ale když se na sebe dívám dnes, říkám si, že jsem se dost změnil. A není to jen věkem.

Věděl jste, že vaše písničky tady lidé poslouchají i v češtině? Třeba že skladba Do To Me, kterou pod názvem Trápení nazpívali Petr Kotvald se Stanislavem Hložkem, je na vůbec nejprodávanějším singlu u nás? Nebo že jistý Karel Zich přezpíval Living Next Door to Alice jako „Alenku v říši divů“?

Skutečně?

Ano.

Tak vidíte, to jsem netušil (směje se). Ale upřímně, zas až tak mě to nepřekvapuje, protože zrovna Living Next Door To Alice vzali za svou v hodně zemích. Slyšel jsem ruskou nebo australskou verzi, i takové věci, jako žertovnou nahrávku Living Next Door to Alex.

Proč se podle vás právě skladba Living Next Door to Alice, s kterou původně přišlo trio New World, ale vy jste ji proslavili, stala takto mezinárodně srozumitelným a přejímaným hitem?

Nevím. Tu písničku jsme nesložili a ze začátku jsme ji ani nechtěli nahrát. A když jsme ji nahráli, nechtěli jsme, aby vyšla jako singl…

Jakto?

Přišlo mi, že k nám tak úplně nesedí, na můj vkus to bylo moc country. Původně jsme ji v podstatě nahrávali jen pro americké album, protože v Americe country vždycky víc táhlo, a tak jsme si mysleli, že by to lidi za oceánem mohlo bavit. Proto jsme souhlasili, že tu písničku uděláme. Jenže, pak jsme se vrátili do Evropy a nahrávací společnost chtěla, abychom tu věc vydali celosvětově jako singl. Několikrát jsme se kvůli tomu pohádali, ale labelu jsme nemohli poručit: A tak Living Next Door to Alice, která podle nás tehdy vůbec nezněla jako to, co jsme běžně dělali, vyšla jako singl.

Která skladba podle vás více definuje tehdejší zvuk Smokie?

Třeba In The Heat of The Night nebo některé jiné písně z desky Bright Lights & Back Alleys. Určitě něco rockovějšího a tvrdšího.

Zmínil jste Ameriku. Proč myslíte, že se vám na tamní scéně nikdy nepodařilo tolik prosadit, byť se Suzi Quatro jste nahráli její tamní největší hit, Stumblin’ In?

Stumblin’ In byla velká věc. Ale jinak myslím, že ve Spojených státech jsme tolik neuspěli z jednoduchého důvodu: kvůli našemu jménu. Od začátku na nás někteří nahlíželi s tím, že chceme parazitovat na tamní legendě, zpěváku Smokeyemu Robinsonovi. Byl to ohromně oblíbený chlapík, takže když jste někomu v americkém rádiu řekli: „Tohle jsou Smokey,“ nefungovalo to. Odpověděli vám, máme svého Smokeyeho a nepotřebujeme nějaké z Anglie. Nehráli nás, a tak to prostě nešlo.

Ostatně, v reakci na americký trh jste si upravili název – ze Smokey na Smokie. Tohle slovo bylo tedy podle vás tím hlavním důvodem?

Ano. Protože jsem jinak přesvědčen, že jsme měli materiál, který byl pro americký trh zajímavý. Měli jsme potřebné písně i image, nahráli jsme zmíněnou Stumblin’ In… Všechno to do sebe zapadalo, až na ten název.

Neuvažovali jste o úplném přejmenování?

Tehdy jsme ještě nevěděli, že je to takový problém. Fakt ale je, že kdybychom si to včas uvědomili, asi bychom o změně názvu hodně zauvažovali.

Cítíte se ve Státech jako Sting, když zpíval Englishman in New York?

Trochu asi ano, pokud tím myslíte, jestli se tam cítím jako cizinec. Přál bych si hrát ve Státech častěji. Ale prostě se nám tam tolik nezadařilo.

Teď žijete na malém ostrově Man z mého pohledu docela skromný život…

Není to skromný život. Je to krásné místo k životu a mám tam vše, co potřebuji. Žije tam pár celebrit a velmi bohatých, ale i obyčejných lidí. Spíš než skromný bych řekl, že je život na Manu klidný. Rád navštěvuji rušná města, jako je Londýn nebo právě teď Praha, ale myslím, že je dobré pak se vždycky vrátit někam, kde je klid.

Chris Norman

Takže stěhovat se do Londýna, abyste byl v hudební branži více na očích, vás ani po ústupu ze slávy na počátku devadesátých let nelákalo?

Ne, nikdy mě to nelákalo. Mám rád svůj klid.

Jak často se vůbec vídáte s lidmi z hudební branže?

S pár lidmi se vídám rád, ale jinak mě šoubyznys a všechny ty věci okolo moc nebaví. Večírky, celebrity a tento svět je přesně to, co mě nikdy dvakrát nepřitahovalo, a i proto jsem se usídlil na klidném ostrově.

A jaké jsou vztahy mezi vámi a dalšími kapelami, které tvořily glam rockovou scénu sedmdesátých let? Třeba s takovými Slade, kteří jsou u nás také docela populární. Zajdete spolu občas, řekněme, na pivo?

Ano, zrovna se členy Slade jsme se viděli nedávno a dali jsme si sklenku. Velcí přátelé jsme byli s kapelou Sweet, dokud ještě žil Brian Connolly (bývalý frontman této kapely – pozn. red.), často jsme se vídali. Byli to výborní kluci a zrovna jedni z těch, které jsem v šoubyznysu vždycky rád potkával.

Jak vypadá takový obyčejný den v životě Chrise Normana?

Buď jsem na turné jako toto, nebo jsem ve studiu a nahrávám dema. A jinak hodně odpočívám, procházím se a dívám se na filmy. Můj obyčejný den je docela obyčejný (usmívá se).

Po tomto turné chcete prý s vaším dlouholetým známým ze Smokie Petem Spencerem začít dělat novou desku. Jaké s ní máte ambice?

V tuto chvíli každý skládáme pro sebe a někdy v září bychom se chtěli zase pořádně sejít a zkusit, co z toho naživo vznikne. A ambice? Samozřejmě chceme udělat nejlepší desku na světě (směje se).

Každý vždycky o aktuální desce říká, že je to to nejlepší, co kdy nahrál.

Ano, pokaždé. Ale je to logické, když dokončíte novou desku, máte pocit, že jde o nejlepší a nejaktuálnější věc, co jste udělali a chcete, aby ji slyšelo co nejvíc lidí.

Budete se snažit s novou deskou zkoušet prorazit i v té pro vás zapovězené Americe?

Myslím, že na to abychom se prosadili v Americe, je už pozdě. A abych říkal: „Ahoj, já jsem ten ze Smokie, co jste je neměli rádi, pamatujete si na mě?“ (usmívá se) To by asi moc nefungovalo. Kdyby se nám teď podařilo prorazit ve Státech, bylo by to jako z nějakého filmového scénáře.

Jak budete trávit čas tady v České republice?

Máme to dost nabité, hrajeme šest koncertů během sedmi dní, takže budeme cestovat, přespávat v hotelech a hrát.

Na nějaké procházení po městech nebude čas?

Prakticky ne. Ale třeba Prahu už docela dobře znám, je to pro mě jedno z nejkrásnějších měst na světě, vždycky se rád projdu po Karlově mostě, podívám se na Národní divadlo, pozoruji zdejší architekturu. Možná mezi dvěma koncerty v Lucerně najdu trochu času. Ale v jiných městech to opravdu bude jen hotel, koncert, hotel a zase zpátky.

V hudebním průmyslu jste od poloviny sedmdesátých let. Zažil jste éru vinylů, cédéček, v současnosti trend udává internet. Kdybych vám měl položit čistě hypotetickou otázku, jak bude vypadat hudební byznys v roce 2020…

Hudební průmysl se bude dál měnit, ale nemyslím si, že k horšímu. Internet pomohl k tomu, že se prosazuje hodně umělců, kteří to s hudbou myslí vážně. Bylo určité období, hlavně v osmdesátých letech, kdy stačilo, aby se někdo zalíbil nahrávací společnosti a mohl udělat desku, aniž by věděl, o čem a jestli vůbec chce zpívat. V současnosti k tomu, abyste zaujali publikum, musíte mít skutečně hlas, něco vyzařovat, na internetu totiž sice na jednu stranu najdete všechno, na druhou je ale těžké vyčnívat. K tomu, aby se vám to podařilo, musíte být opravdoví. A jinak, internet bude čím dál víc ovlivňovat hudební byznys a nahrávací společnosti i kapely budou muset najít způsob, jak z bezplatně dostupné hudby na webech aspoň částečně něco získat, aby dál mohly vznikat nové desky. Ale kdoví, co bude v roce 2020. Jisté jenom je, že pokud se toho dožiju, bude mi 70 (směje se).

Internet, na kterém, jak jste sám zmínil, najdeme všechno, do značné míry ovlivnil hudbu i žánrově: mnohem častější jsou dnes postmoderní nahrávky kombinující i kdysi tak neslučitelné prvky, jako je hip hop s rockem, elektro pop s jazzem. Dokážete si představit, že by se opět dostal do středu zájmu glam rock?

Ne, to už nepřijde (směje se). Ale v určitých formách se glam rock vždycky bude vracet. Ostatně, i taková Lada Gaga převzala hodně prvků glam rocku a přetavila je do současné podoby. Tohle se bude dít.

Škarohlíd by ale asi řekl, že ten zemitý glam rock, který hráli právě Smokie, už dnes poslouchají jen pamětníci. Pozorujete na koncertech stále nové fanoušky?

Není jich tolik, jako dříve, ale pořád se tam objevuje dost mladých lidí.

Zmínil jste, že k tomu, aby se dnes člověk prosadil, potřebuje být něčím výrazný, například hlasem. Sledujete talentové soutěže? Zrovna Hlas teď televize vysílá jak tady u nás v Česku, tak u vás v Británii.

Ano? Hlas mě baví. Právě teď o víkendu BBC dva dny po sobě vysílala souboje a oba večery jsem sledoval. Nepamatuji si jména, ale je tam několik výborných zpěváků, je to dobrá show. V porotě sedí lidé, jako je Tom Jones, pro neznámé zpěváky je to skutečně příležitost.

Na podzim oslavíte 62. narozeniny. Jaké máte přání do dalších let?

Hlavně být stále zdravý a dělat hudbu. Protože ještě mám hodně co udělat, nápady přicházejí pořád. Obzvláště teď, protože je to už víc jak pět let, co jsem nevydal desku s novými písničkami. Sice mi toho vyšlo docela dost, ale šlo o výběrovky nebo album coververzí. Takže chci vydat novou desku, jezdit s ní po světě a dokud to bude lidi bavit, hrát.

Kde a kdy Chris Norman vystupuje?

24. 4. - Plzeň (sportovní hala Lokomotiva)

25.4. Ostrava (zimní stadion Sareza)

26.4. Zlín (sportovní hala Euronics - Novesta)

28.4. Pardubice (ČEZ aréna, malá hala)

29. a 30. 4. Praha (Lucerna)

Kdo je… Chris Norman

Letos oslaví 62. narozeniny. Na kytaru hraje od sedmi let. Se známými ze školy hrál v několika kapelách, až v roce 1974, když mu bylo 24, založil svou osudovou skupinu: Smokie. V druhé polovině sedmdesátých let s ní slavil úspěchy hlavně v domácí Velké Británii a v německy mluvících zemích, velkou popularitu si Smokie získali také za železnou oponou. I proto jako jedna z prvních populárních západních kapel vystupovali u nás ještě za tuhé normalizace, v roce 1983. V polovině osmdesátých let Smokie opustil a vydal se na sólovou dráhu. Jeho největším hitem je skladba Midnight Lady ze seriálu Místo činu. Usídlil se na klidném ostrově Man, kde žije s rodinou a svými pětadvaceti kytarami. V ČR je na sólovém turné poprvé.