Dokázal byste ze svého repertoáru vybrat jednu píseň, která převyšuje ostatní?
Myslím si, že úplně nejvýše je v hierarchii Holubí dům. A to říkáme i společně se Zdeňkem Svěrákem. Tam se totiž sešlo, že on napsal text, já hudbu a zpívá to Jirka Schelinger. Tím je výjimečná.

Máte někdy při pohledu na filmy s vaší hudbou pocit, že jste mohl udělat něco jinak?
To se mi zatím nestalo. Ve filmech i při přestaveních zazní vždy dost muziky, je to taková euforie, kdy toho ve vlně emocí a zápalu do práce uděláte nejvíce a přitom nejlépe.

Kde berete k práci inspiraci?
Pro mě je jí termín. Nedostatek času a křeč člověka vyhecuje tak, že to musí udělat co nejlépe, bez chyb, a pak se to také pozná. To samé funguje i při přestaveních s dětmi, která jsou nabušená energií. Musím být stále na jejich úrovni, protože děti jsou bezprostřední a daly by okamžitě vědět, kdyby bylo něco špatně.

Takže byste nic ve své tvorbě zpětně neměnil?
Ale víte, že možná ano? Některé písně z doby oblíbených syntetických nástrojů by si asi zasloužily živou kapelu a nástroje. Ale to si člověk řekne opravdu až ex post (smích).

Vystupuje se vám lépe před dětmi, nebo před dospělými?
To bych asi těžko posuzoval, ale jsou v tom trochu rozdíly. Plný sál dětí zná všechny písně, a tak je zpaměti zpívají. Jsou tím nadšené a nechají se jednoduše strhnout. U dospělých to tak nefunguje, ale mnozí si z dětských let texty také pamatují. Třeba na festivalu Rock for People pod pódiem pankáč se zeleným čírem a zdviženým paroháčem na prstech z plna hrdla řval ,Skřítkové, tesaři, vylezte z mechu!´ (smích) Tam je to recese vynásobená nostalgií a alkoholem.

Máte v hudbě vzory?
Máme se Zdeňkem Svěrákem několik stejných. Jsou jimi Hašler, Ježek, Voskovec, Werich a Suchý se Šlitrem. Ti psali písně pro lidi. Tím nechci říct, že ostatní píšou pro velbloudy, ale jejich písně prostě mohli lidé zpívat zpaměti a bez problémů. Vrcholem absurdity je, když někdo hraje Život je jen náhoda z not a musí si číst text. Já osobně poslouchám a miluji výhradně vážnou hudbu. Nikomu ji nenutím a řídím se citátem pana Wericha: „Je jako slunce. Když vás pálí v obličeji, tak si prostě zatáhněte roletu." A hotovo.

Když se řekne Šíp a Svěrák, se kterým z pánů se lépe pracuje?
Každý je hlavně jiný. A to samozřejmě díky bohu. Ještě tak, aby byli klony. S Karlem máme jeden šlágr René, já a Rudolf a spoustu účelových písniček do šarád a podobně. Se Zdeňkem jsou písničky zase držáky. V jeden moment jsem měl například na ponku dvě písně. Od Šípa Holky z gymplu a od Svěráka Severní vítr. U první jsem si říkal, že je to fakt šlágr, a u druhé jsem měl pocit, že je to předpověď počasí (smích). A teď když je slyšíte v rádiu, tak vás u Holek z gymplu hned napadne Víťa Vávra a vzpomínky na něj, ale Severní vítr začnete hned prozpěvovat.

A jací tedy oba jsou?
U Karla musím vyzdvihnout jeho pohotovost, kterou neustále využívá. Třeba i ve Všechnopárty. Zdeněk zase tím, že rád píše texty, si u jedné práce odpočine od druhé. Říkává mi, že největší záhul je scénář k filmu, a tak si vždy odskočí k písním nebo k povídkám.

Zpracovali Marek Houser a Radek Strnad