Rozhovor - Málokterá rocková kapela z kontinentální Evropy se dokázala tak výrazně prosadit v globálním měřítku jako belgičtí dEUS. Rockeři z Antverp v čele s kytaristou a zpěvákem Tomem Barmanem smíchali na začátku devadesátých let výstřední duch Franka Zappy a Captaina Beefhearta se syrovými riffy a existenciální poezií a díky hitům Suds & Soda, Little Arithmethics nebo Theme From Turnpike se vyšvihli do špičky evropského alternativního rocku, kde zůstávají dodnes. Tento pátek se představí na trutnovském Open Air Festivalu.
dEUS vlastně nikdy nevydali vyloženě špatnou desku, ať už jde o pijácké melodie debutu Worst Case Scenario, eklektickou sbírku In a Bar, Under the Sea nebo melancholickou The Ideal Crash. I díky podpoře nahrávací společnosti alba výrazně bodovala i v Británii, Ameriku ale nikdy dEUS nepokořili.
V roce 2000 se muzikanti rozešli za vlastními projekty, a když Barman o čtyři roky později kapelu znovu oživil, zůstal z původní sestavy sám s klávesistou a houslistou Klaasem Janzoonsem. Nebyl to ale rozhodně žádný nedopečený comeback - dEUS potvrdili svoje kvality skvělými deskami Pocket Revolution a Vantage Point. Na loňské Keep You Close pak hostoval Grag Dulli z Afghan Wigs. Červnová novinka Following The Sea je možná posluchačsky nejpřijatelnějším počinem, za což může fakt, že obsahuje několik skladeb, které se nevešly na předchozí temné album.
dEUS jsou dnes ve světě dost možná nejznámější belgickou kapelou a doma dokonce pravidelně slaví i žebříčkové úspěchy - všechny jejich desky bodují na nejvyšší příčce místního žebříčku. Když jsem se zeptal basáka Alana Gevaerta na důvody nehasnoucí slávy kapely, která si dokáže poradit i s popovými hvězdičkami, odpověděl v nadsázce, že dEUS jsou v Belgii bezmála něco jako národní poklad: „Kapela hraje už dvacet let a nikdy fanoušky nezklamala. Nemá to nic společnýho s alternativou nebo popem, kupovat si desky dEUS se stalo projevem národní hrdosti."
Aktuálně.cz: Dalo by se o dEUS mluvit jako o kultovní kapele?
No, nevím. Po pravdě mi přijde, že žijeme v době, kdy slovo kult nabralo trochu divných konotací a už se nedá moc použít v tom původním významu. Dneska už snad ani není možný, aby se kolem něčeho utvořil kult, všechno, co děláme, je hned na internetu a je to dostupný všem. Kult je spojený s undergroundem, ať už to jsou muzikanti, básníci nebo malíři a dneska už nic takovýho vlastně není, protože všechno se díky netu děje hned v globálním měřítku.
A.cz: Přišel jsi do dEUS v roce 2004, kdy Tom Barman a Klaas Janzoons obnovili kapelu po krátké pauze. Jak se to semlelo?
Kluci tehdy nemohli najít basáka a kytaristu, a tak uspořádali konkurz, kterého se zúčastnili nejlepší muzikanti z celé Belgie. A nějak se to povedlo, že když jsem s kapelou začal jamovat, padli jsme si do noty. Měl jsem štěstí a vybrali si mě.
A.cz: Čekal jsi, že kapela bude hrát dalších osm let?
Vůbec. Já jsem se v té době vrátil z Ameriky, kde jsem žil několik let a bydlel jsem v Dánsku. Stát se členem dEUS pro mě byl jako nový začátek, dostal jsem znovu impulz do života.
A.cz: Když se o dEUS píše v angloamerickém tisku, většinou vám dávají přezdívky jako „belgičtí Elbow" a nebo „belgičtí Sonic Youth", což hodně svědčí o despektu, který mají ke kapelám přicházejícím z míst mimo tradiční rockové bašty. Jak je pro kapelu z kontinentální Evropy obtížné uspět na ostrovech?
Neříkám, že to je nemožný, ale je to zatraceně složitý. V Británii mají hlavně rádi vlastní kapely, maximálně ty americký, ale pro lidi z jiných zemí je průnik na jejich trh hodně obtížný. Jediný, co můžeš dělat, je opravdu hodně koncertovat, což my už moc neděláme. Máme nějaký věk a nemůžeme se z ničeho nic začít chovat, že je nám dvacet.
A.cz: Průniku na britský trh by pomohlo, kdyby se kapela odstěhovala na ostrovy, což ale dEUS nikdy neudělali. Mluvil jsi někdy s Tomem Barmanem o tom, proč nezačal v Británii žít v polovině devadesátých let, kdy tam kapela slavila velké úspěchy?
No, mluvil jsem s ním o tom, ale nikdy mi na to nedal jasnou odpověď. (Smích) Já sám jsem žil dlouho v USA, hrál jsem s americkým písničkářem Chrisem Whitleym a plnil si svůj dětský sen. On tenhle krok nikdy neudělal, ale je to jeho rozhodnutí. Třeba by dEUS nikdy nenatočili tak skvělý věci, kdyby žili v USA, co já vím.
A.cz: V Americe jsi žil osm let. Jaký je to rozdíl hrát v rockové kapele v USA a v Belgii?
V zámoří je mnohem větší koncentrace muzikantů než v Belgii, což znamená, že pokud chceš mít práci, tak musíš být na špici a pořád na sobě pracovat. Musíš být dobrej a houževnatej. Je to hodně nesmlouvavý prostředí, když nejsi nejlepší, nevyděláš si žádný peníze a nemáš co jíst. Vzpomínám si, že když jsem žil v Americe, musel jsem se pořádně otáčet.
A.cz: Znamená to, že muzikanti v Belgii si můžou dovolit být línější?
(Smích) Líný může mít různý konotace - špatnou a dobrou. Buď jsi flákač, který nic nedělá, anebo někdo, kdo si umí užívat života. Vždycky jsem se považoval spíš za to druhý.
A.cz: Poslední album dEUS nazvané Following Sea vyšlo letos na začátku června bez předchozího ohlášení. Část z něho byly skladby nepoužité na albu Keep You Close, další vznikly dodatečně. Proč jste desku vydali tak rychle?
Nebyl to žádný marketingový trik ani nic podobného. Bylo to v podstatě čistě obchodní rozhodnutí. V rámci kalendářního roku jsou určitý momenty, kdy je vhodný vydat desku a pak teprve vyrazit na turné. A kdybychom nestihli vydat Following Sea na začátku června, pak by další vhodný termín byl říjen. My jsme ale chtěli vyrazit na turné, takže jsme s tím nedělali žádný cavyky a vydali jsme ji hned. Stihli jsme to těsně poté, co jsme desku dokončili, proto jsme ani nestihli dělat žádnou velkou reklamu.
A.cz: Kvůli rychlosti vyšla deska nejdřív digitálně, až teprve pak na fyzických formátech. Jaký máš názor na nové způsoby distribuce přes internet. Neztrácí hudba v jedničkách a nulách něco ze svého kouzla?
Digitální distribuce je pořád v plenkách a nikdo podle mě moc neví, kam se to bude všechno ubírat. Album samozřejmě vyšlo i na CD a vinylu a já samozřejmě doufám, že vinyl přežije, protože hudba z něho prostě zní skvěle. Je ale jasný, že už teď není cesty zpátky. Je to fakt. Něco vydáš a lidi to začnou sdílet na internetu a nic se s tím nedá dělat. Pro mě je to velmi abstraktní věc,
když chci hrát muziku, musím vydělat nějaký peníze, abych se uživil, a když strávíš spoustu času nad deskou a pak z ní nic nemáš, tak tě to hodně demotivuje a těch peněz je dneska v hudebním průmyslu opravdu málo.
A.cz: V Čechách jste hodně populární a může za to i fakt, že váš klip k Suds & soda v polovině devadesátých let v jednom pořadu hodně protáčela televize. Dneska to mají kapely v určitých směrech těžší...
Jaký to byl rok? 1994? To je úplně jiná éra. To bylo ještě před mobily a před internetem. Dneska je opravdu strašně těžký pro mladou kapelu dostat se do širšího povědomí. Když se podíváš, kolik kapel dneska existuje, tak máš pocit, že jsi jenom jeden z miliónu. Dneska by už televize rozhodně žádnou kapelu neudělala, jen se podívej, co tam vysílají za hudební pořady - maximálně tak Belgický hlas (obdoba Hlasu ČeskoSlovenska - pozn. red.). Připomíná mi to jeden citát, který jsem někde četl a už nevím, kdo ho řekl: Být netalentovaný je dneska nová forma talentu (talentless is the new talent). Ale nechci, abych působil negativisticky, vždycky si říkám, že mi už nezbývá nic jinýho, než jít dál a pořád hrát dobrou muziku jako doteď. To je taky jediný, co dokážu. A doufám, že to budu dělat, než umřu.
Čtěte také
Anti-Flag: Obama je už jen menší zlo
