Už několik dní vedete žebříček prodejnosti Supraphonu na internetu, víte to?

MR: Víme to a jsme za to velmi rádi. První reakce na desku jsou vůbec velmi pozitivní, jsme spokojení.
RB: Zatím je ten poměr asi dvě stovky pozitivních reakcí na dvě negativní.
MR: Když to srovnám s první deskou Skyline, na které zpívám, tedy "Private Madness, Public Danger", je to neskutečný rozdíl. Asi už si na mě fanoušci Skyline konečně zvykli (směje se).
RB: U předchozí desky jsme to přece jen trochu tušili i dopředu, že nám to asi u všech fanoušků neprojde, byla v kontextu naší kapely radikálnější než současné album. Proto budila i radikálnější ohlasy a někteří fanoušci, co očekávali svoji jistotu, byli zpočátku zaskočení. Měli jsme ale potřebu takovou nahrávku udělat a na "Fairytapes" jsme zase měli chuť se vrátit zpátky k taneční scéně, kam jsme vždycky patřili. Navíc je asi pravda, že teprve teď konečně odezněly debaty na téma, která zpěvačka je lepší. Jestli Jitka Charvátová nebo Marka Rybin.

Předchozí album bylo víc kytarové, aktuální je hodně elektronické. Která hudební podoba vám vlastně sedí víc?

MR: Teď určitě ta elektronická, protože je pozitivnější a veselejší.
RB: Mně osobně vůbec připadá, že poslední dva nebo tři roky se v taneční muzice zase začínají dít zajímavé věci. Trochu mi to dokonce připomíná tu první vlnu v 90. letech, kdy byli všichni z taneční elektroniky nadšení. Později přišlo trochu omrzení a únava, i my, kteří jsme s touhle muzikou vyrůstali, jsme hledali něco jiného, nového, co by oživilo naši tvorbu. Teď mi přijde, že taneční scéna začíná být zase víc a víc vzrušující, objevila se nová jména, noví producenti, je to zase zábava.

Jak vůbec tvoříte? Skládáte všichni pohromadě ve zkušebně?

MR: Přesně tak, někdy je to poměrně divoké, naštěstí si navzájem rozumíme. Základy skladeb, jejich náladu a kostru dělají Hoffy s Majkiim a my se k nim později přidáváme a dotváříme konečnou podobu písniček. I tentokrát to bylo podobně s tím, že jsme si na začátku společně sedli a řekli si, jaké chceme, aby to album bylo. Elektronické, taneční, vyšla z toho optimistická deska... což je snad dobře.
RB: Určitě je to dobře, my jsme to takhle chtěli. Předchozí album bylo poněkud temnější - samozřejmě v kontextu naší tvorby, ne ve srovnání třeba s Nickem Cavem nebo Radiohead. Měli jsme asi i proto chuť být tentokrát víc pozitivní, veselí, užívat si to všechno. Což je těžká věc, složit veselou písničku tak, aby zároveň nebyla blbá. Jednodušší je psát smutné, rozervané a hlubokomyslné texty než napsat pozitivní a ne úplně pitomou skladbu. Do té polohy jsme se na desce chtěli dostat a snad se to podařilo. Doufám. Bylo těžké to všechno vybalancovat, víme, že jsme se přiblížili víc popu a nějakému typu povrchnosti. Snad je to ještě v přijatelných mezích.

Texty zase až tak veselé nejsou. Třeba "Bad Dream".

RB: Je fakt, že tam jsou i vážnější texty. Co se týče témat, jsou tam nějaké vztahové krize, "Bad Dream" je třeba o nezvládání alkoholu, prostě nejsou to zdaleka jen tzv. party texty.
MR: Osobně mám radši trošku temnější texty, což je asi jasné (směje se). Určitě ale mají texty právě vyvažovat tu veselost v hudbě a máte pravdu, ne všechny jsou optimistické, mně přijde v tomhle směru ukázková "I Can't Breathe". Vypadla z nás tak nějak přirozeně. Možná je to emoční rozpětí dáno i tím, kolik se nás na skládání podílí.

Občas to musí být solidní maso, dohadovat se v pěti lidech.

MR: Nám to funguje, nálady a samotné základy skladeb tvoří Hoffy s Majkiim a my se k nim později přidáváme, píšeme na melodie texty a debatujeme nad konečnou podobou písniček. Pak se snadno stane, že se v jedné skladbě objevuje hned několik nálad najednou.

Tvrdíte, že chcete vytvářet paralelní svět. Paralelní k čemu?

RB: Paralelní svět k realitě a k problémům, které realita přináší. Na nás kapela v tomhle smyslu funguje vyloženě ozdravně, člověk vyjede na koncert, přepne se a všechny trable nechá na pár hodin někde v dálce za sebou. A přejeme si, aby takhle naše hudba působila i na naše posluchače. Proto i to pohádkové téma v názvu. Hledali jsme název, který by vystihl pozitivní atmosféru desky a to, že chceme posluchače přenést do jiného světa, kde se budou cítit dobře. Něco jako když pan Majer četl dětem pohádky v "Arabele" nebo když se Bastien z "Nekonečného příběhu" ocitne v říši Fantazie (směje se).

Vy ale vyprávíte svůj vlastní příběh. Co se se Skyline dělo během posledních dvou let?

RB: Stala se spousta věcí. Například jsme vystupovali v Americe, v New Yorku a Chicagu dokonce přímo na ulici a lidem se naše vystoupení líbilo. Dokonce při našem oficiálním vystoupení začalo pršet a publikum přesto neodešlo, to byl důležitý zážitek. Stejně tak nás strašně potěšila účast na maďarském festivalu Sziget, patří mezi absolutní festivalovou evropskou špičku a hrát tam byla úžasná zkušenost. Ne tedy, že by se z nás staly nějaké nové maďarské hvězdy, ale díky tomu jsme na sebe zase o něco víc pyšní. To byly asi dvě největší události do roku 2012. V té době jsme začali pracovat na desce "Fairytapes", přemýšleli, jestli ji máme produkovat sami (a rozhodli se, že ano) a postupně tvořili její první podobu.
MR: Pro mě ta poslední doba znamenala určitě velký přerod, určitě co se týká zpěvu a přístupu k muzice. Za prvé na nové desce konečně skutečně zpívám (směje se) a za druhé jsem se dlouho bránila takovému tomu popovému stylu, odlehčenému zpěvu a loni si to tak nějak konečně pořádně sedlo. Najednou jsem zjistila, že jsem se tam taky svým vlastním způsobem našla.

Našla jste se v popu?

MR: Ano, vzpomněla jsem si, že i v dobách Gaiy jsem sjížděla taneční muziku, v čemž sehrál roli určitě i můj manžel. I dřív jsem zpívala pop, jenže jenom doma. Člověk se prostě vždycky brání tomu, na co není zvyklý. Možná jsem si ale našla svoje místo paradoxně i díky odchodu našeho MCho. Stala se ze mě Maru Poppins. Nestíhal se podílet na tvorbě nové desky, a to vedlo nakonec k rozhodnutí, že z kapely odejde. Bude nám chybět, je to náš kamarád, byl s námi celých deset let, ale asi to tak mělo být. Nebylo to nic, z čeho bychom se museli sbírat, nakonec se možná oběma stranám ulevilo. Nicméně na skladbách jsme nic moc měnit nemuseli, naštěstí nám odchod oznámil v době, kdy to zas až tak nevadilo.
RB: Ale ona to Maru v sobě vážně má, tu křehkou ženskou verzi, nerad bych, abychom vypadali jako nějací uzurpátoři, co ji donutili násilím ke zpívání popu.
MR: Ne ne, k ničemu mě nenutili, to určitě ne. Myslím, že děláme sice více pop, ale pop, který není povrchní, který vás neomrzí na druhý poslech. S tím jsem se mohla vnitřně ztotožnit.