Všední den i Ztracený ráj Davida Gilmoura

Kytaru a hlas někdejšího člena Pink Floyd poznáte při první notě. Na slavnou kapelu odkazuje i fakt, že David Gilmour dal čtvrtému sólovému albu Rattle That Lock (Zachřesti tím zámkem) koncepční charakter. To ovšem neznamená, že nemůže vystřihnout smyslnou písničku ovlivněnou jazzem. A koncepce propojující jednotlivé písně je na rozdíl od děl Pink Floyd spíše volná.

„Deska pojednává o tom, co můžete dělat nebo na co myslíte během jediného dne. Téma jsem si určil spíše proto, aby mi pomohlo soustředit se na cíl,“ vysvětlil devětašedesátiletý Gilmour v propagačním rozhovoru k albu.

Cloumání zámkem

Většinu textů, konkrétně pět ze sedmi (dva Gilmour napsal sám, tři skladby jsou instrumentální), dodala stejně jako na předchozím titulu On An Island (2006) spisovatelka a hudebníkova manželka Polly Samsonová. Téma alba přitom odpíchla od inspirace rozsáhlou epickou básní Johna Miltona Ztracený ráj (1667). Nečekejme ale nic tak monumentálního jako „anglickou Aeneidu“ v blankversu na biblické téma. Samsonová si vybrala pouze několik obrazů („od hořícího jezera nebo východní brány / dostaneš se pryč) a motiv vzdoru proti osudu.

„Text pojednává o tom, že člověk se musí postavit vlastní apatii a bojovat proti tomu, co považuje za špatné. Pak se cítí lépe, i když třeba vůbec nemá šanci uspět,“ objasnil Gilmour ono „cloumání zámkem“ (rattle that lock) z titulní písně.

Po hudební stránce se muzikant snaží o nezvyklou pestrost. Úvodní instrumentálka 5 A. M. se zvonivou kytarou nad rozvolněnými akordy kláves okamžitě připomene Pink Floyd. Ovšem další skladby už tak jednoznačně ve vleku minulosti nejsou. Funkový kabát sice měla i Another Brick In The Wall, ale ne tak odlehčený a hravý jako titulní píseň Rattle That Lock. Jistě, kytarová sóla jsou velmi „floydovská“: jak by také mohla znít jinak, Gilmour (naštěstí) nemůže vyměnit prsty ani hlavu. Ale například jazzující The Girl In The Yellow Dress bychom si v repertoáru Pink Floyd dovedli představit stěží.

Z některých kompozic ovšem dýchne až příliš silně patos. Například z Faces Of Stone, která začíná coby folkový waltz, ale aranžmá ji postupně zahltí. Totéž platí pro In Any Tongue, zde ovšem patetičnost hudby ospravedlňují textové obrazy o vině vojáků a válce v přímém přenosu („na obrazovce umírá mladý muž / děti pláčou v sutinách svých životů / co to udělal? / bože pomoz mému synovi“), ke kterým se osudový klavír a mlha smyčců vlastně docela hodí. Z popůlnočně šantánové Dancing Right In Front Of Me zase jako bychom cítili únavu, ale možná šlo také o záměr korespondující s textem.

Muzikantská sestava, která se podílela na nahrávce, nedovolila jinou než precizní práci. Vždyť jen o sborový zpěv se podobně jako na albu On An Island postaraly dvě naprosté legendy vícehlasých vokálů David Crosby (The Byrds a Crosby, Stills, Nash &Young) a Graham Nash (The Hollies a samozřejmě také Crosby, Stills, Nash & Young). A stejně jako na předchozím titulu ohlídal produkci Gilmourův prověřený přítel Phil Manzanera, také virtuózní kytarista a někdejší člen Roxy Music.

Turné starého muže

„Vyrazím na turné starého muže, neplánuji žádnou šílenost o dvou stovkách termínů,“ ohlásil kytarista v rozhovoru pro časopis Rolling Stone šňůru na podporu nové desky. Soudnost je záviděníhodná vlastnost. Soudnost vládla také sestavování koncertního programu, zaměřeného nejen na skladby ze sólové dráhy. Gilmour opět pokorně podstrojuje fanouškům také zásadní písně Pink Floyd jako Wish You Were Here, Money,Time, Comfortably Numb nebo Run Like Hell. Na desce se od přílišných reminiscencí legendární kapely mohl částečně oprostit, ale vystoupení pro tisíce až desetitisíce posluchačů by bez známých skladeb asi neutáhl.

Turné začalo 5. září letošního roku jedenácti evropskými termíny, pak zahraje Gilmour pětkrát v Jižní a pětkrát v Severní Americe. České publikum to bude mít na koncert blízko ovšem až příští rok. Na 25. června někdejší člen Pink Floyd potvrdil odehrání koncertu v prostorách středověkého Rynku (tržního náměstí) ve slezské Vratislavi, „evropském hlavním městě kultury“ pro rok 2016.

Gilmour vůbec pojímá turné trochu jako turista, jde mu především o zajímavé prostředí. Na zářijových koncertech dával přednost antickým amfiteátrům např.v chorvatské Pule, francouzském Orange či italské Veroně. Netaktní poznámka o archeologických lokalitách ve stylu „svůj k svému“ by však nebyla spravedlivá. Vždyť antika fascinovala už mladé Pink Floyd, stačí připomenout jejich film Live At Pompeii z roku 1972. Album Rattle That Lock ukazuje, že David Gilmour mezi historické exponáty nepatří a umí vykreslit i dnešní ztracené ráje.