Recenze: Red Hot Chili Peppers chytají nový dech, na The Getaway jim ještě tepe srdce muzikantů

Karel Veselý Karel Veselý
20. 6. 2016 10:00
Svět kolem nás se mění, ale Red Hot Chili Peppers zůstávají pořád stejní. Od konce osmdesátých let s železnou pravidelností zásobují rádia a žebříčky lehkonohými funk-rockovými písněmi, které se staly jakýmsi etalonem moderního rádiového rocku. Se svým zaručeným hitovým receptem míchajícím funkovou basu, rockové riffy a melancholický vokál dokázali bez problémů přežít všechny hudební vlny, které se zjevily za poslední čtvrtstoletí. Jedenácté studiové album The Getaway se jejich tradičnímu stylu nijak výrazně nevzdaluje, zároveň ale těží z okysličení, které kapele provedl producent Danger Mouse.
Red Hot Chili Peppers
Red Hot Chili Peppers | Foto: Steve Keros, Warner Music

Na poslední desce I'm With You z roku 2011 zněli Red Hot Chili Peppers trochu jako unavení rockoví dinosauři. Pár rádiových hitů z ní jako tradičně vyždímali (The Adventures of Rain Dance Maggie, Monarchy of Roses), ale jinak deska neměla výraznější dopad a poprvé od konce osmé dekády zůstali bez platinového ocenění.

Žádný div, že se do natáčení další desky nijak nehrnuli, pauzu navíc prodloužila nešťastná nehoda basáka Flea na snowboardu. Když se konečně zase dal dohromady a kapela byla připravená natáčet, zjistila, že její stálý producent Rick Rubin na ně nemá čas. A tak se Peppers rozhodli zkusit poprvé od roku 1991 vstoupit do studia s někým jiným. Ten někdo byl Danger Mouse - polovina Gnarls Barkley a producentský všeuměl podepsaný pod deskami The Black Keys, Becka nebo třeba rapera Asap Rockyho.

A jeho eklektický, nadžánrový přístup bylo přesně to, co Red Hoti potřebovali, aby se probudili ze svého spánku.

Ven z bludného kruhu

Danger Mouse pro kapelu připravil slušivý kabátek, v němž je slyšet opulentní sedmdesátkový soul (smyčcové aranže skladatele Daniele Luppiho v Encore), disco beat (Go Robot) nebo dechy (Hunter). O vřelý, posluchačsky vlídný zvuk se navíc postaral Nigel Godrich, stálý spolupracovník Radiohead.

Písničkám samotným ale samozřejmě pořád vládne Flea a jeho elastická basa, která je společně s bicími Chada Smitha tepajícím motorem The Getaway. Když se kapela utrhne z řetězu jako třeba v zběsilé The Ticonderoga, třese se zem a zpěvákovi Anthony Kiedisovi lze uvěřit, když křičí: „Jsme válečníci na bitevním poli jménem život, jediná věc je jistá a tou je můj nehasnoucí apetit.“

Největší problémy měli Peppers v posledních letech na pozici kytaristy – geniální, ale nevyzpytatelný John Frusciante dal kapele (patrně) definitivní sbohem po dvojalbu Stadium Arcadium z roku 2006 a náhrada Josh Klinghoffer na minulé desce trochu tápal v jeho stopách. Nahradit éterické kytarové riffy, které „udělaly“ desky Californication a By The Way, je samozřejmě nemožné, ale Klinghoffer jako kdyby konečně získal sebevědomí být ve studiu víc sám sebou a méně Frusciantem.

Kytarové party z Goodbye Angels nebo Feasting on the Flowers překypují životem a invencí a i díky nim kapela vykročila z bludného kruhu navazování na minulost, v němž se pár let točí.

Nejblíže klasické „pepperovské“ baladě jsme v Sick Love, které sluší klavír Eltona Johna, jež v poslední třetině vystřídá bzučivé psychedelické kytarové sólo. Následné Go Robot tlačí vpřed robotické groove a kapela zní svěže jak už roky ne. Jako plánovaný druhý singl by skladba mohla v rádiích zabodovat více než první promo Dark Necessities, jež je na standard Peppers možná až překvapivě temné.

I kalifornští klauni ale mají právo myslet na stáří, závěrečná Dreams of Samurai je povzdechnutí muže, který po letech našel chvíli na ohlédnutí do své minulosti a není si moc jistý, co tam vlastně spatřil. „Moc si toho nepamatuju, tak se mě neptej nebo zešílím,“ zpívá Kiedis v textu, který má silný autobiografický podtón.

Konec experimentům

Kazeta Blood Sugar Sex Magic, kompakt Californication nebo mp3ky s By The Way sloužily pro celé generace posluchačů jako „vstupní droga“ do rockové/funkové psychedlie. Red Hot Chili Peppers tu (v rádiu, v kamarádově autě nebo na pirátském serveru) jednoduše byli, když je bylo potřeba v ten správný čas, a otevřeli zájemcům cestu k méně mainstreamové hudbě, ať už to byl dřevní funk (George Clinton jim produkoval druhé album Freaky Styley), nebo alternativnější psychedelická hudba.

Umění sázet rádiové hity je samozřejmě obdivuhodné, ale dá se snadno použít i proti nim a někdo by je mohl hnát k zodpovědnosti za celkovou nemastnost a neslanost rádiového rocku posledních dekád.

Na hudbě Red Hot Chili Peppers už roky není nic dobrodružného ani experimentálního, ale na novince The Getaway se přinejmenším pouští do teritorií, kde kapela za třicet tři let své existence ještě nebyla.

A na rozdíl od minulých dvou desek je na ní slyšet, že pod krunýřem rockových dinosaurů ještě tepe srdce muzikantů. Triu zakladatelů je už přes padesát a nová deska asi nebude měnit životy, tak jako to dělaly ty zmíněné starší, ale dokud kapela píše písničky jako Encore nebo Go Robot, pak to s ní zatím není tak špatné. Soudě podle novinky, dorazí Red Hot Chili Peppers v září do O2 areny v dobré formě.

Hodnocení: 70 %

Red Hot Chili Peppers - Dark Necessities | Video: YouTube
 

Právě se děje

Další zprávy