Ke konci roku 2014 jsme se setkali na rozhovoru a vy jste tenkrát mluvil o chystané desce "Beztíže", u které jste avizoval, že bude vaše poslední…

No vidíte, to už to tvrdíme tak dlouho…

… a že vám sluší vydávat desky, když je sychr. Je tedy vydání "Beztíže" na podzim tohoto roku plánem?

To spíš tak vyšlo náhodou. Možná to mělo vyjít už minulej rok.

© facebook interpreta

Podle vašich tehdejších slov byl plán vydání opravdu loni na jaře nebo na podzim.

Tenkrát jsme ještě neměli tolik materiálu, vídáme se s kapelou málo. A za druhý jsme čekali na producenta, domlouvali jsme se s Dušanem Neuwerthem, který měl svý práce dost. Vidíte, ani mi nepřišlo, že ten proces trval tak dlouho, mysleli jsme si, že nám tvorba půjde rychleji.

Tenkrát jste měli hotové dvě třetiny alba.

A pak jsme se nemohli hnout.

Je to tím, že bydlíte každý někde jinde?

Je, já a bubeník pobýváme v Praze, basák a tumpetista v Jeseníku, ale ústřední postava Peter Kružík v Beskydech na samotě. Scházeli jsme se akorát při našich příležitostných koncertech, které jsme pojili se zkouškou, abychom si zopakovali repertoár, a při tý příležitosti jsme pomaličku dělali nové věci. Žádný soustředění a tak… Já jsem navíc poslední dva roky pracoval na komiksu o Zátopkovi.

A kreslení je oblast, na kterou se teď chcete specializovat.

Ale jo. Kreslení komiksů je daleko míň extrovertní práce a já jsem spíš introvert. Radši jsem svým pánem, týmový věci jsou vždycky složitý, zvlášť když nebydlíme v jednom městě.

A kvůli inspiraci na aktuální desku jste vyrazil do Jeseníku?

Já bývám v Jeseníku skoro třetinu roku, v poslední době i víc, kvůli koupi domu a opravám. Ale ten koncept vznikl takhle právě proto, že "Beztíže" je rozlučková deska. Proto jsem se v textech chtěl vrátit zpátky k našim začátkům, uzavřít kruh. Když jsme začínali, tak jsme hodně mysleli na Jeseníky a na to, odkud jsme. Téma téhle desky je hledání identitiy a souznění s tím krajem - Sudet. Objevování krajiny, země, místní nálady skrze hudbu. Priessnitz jsou kapela, která nemá kořeny a musela si je najít. Nejsme ani z Mississippi ani z Jižních Čech nebo Moravy, kde je zachovaná tradiční hudba. Vycházeli jsme z nuly. Ale vlastně ne docela, protože jsme všichni z kapely v Jeseníku poslouchali Radio 3, polský rádio, kde se dobře hrálo. Představovali už tenkrát nový The Cure dřív než tady. A my nikdy nechtěli znít jako česká kapela.

V čem se vlastně dnešní Sudety liší od zbytku republiky?

Je tam cítit opuštěnost, prázdnota. Člověk tam pořád může objevovat starý příběhy. Ale dodnes jsou tam lidi specifický. Některý vykořeněný, některý nově zakořeněný. Místňáci se snaží objevovat místní hrdiny z historie - původní herce, spisovatele, siláky, mýty. A to je zajímavá práce. Ono se dnes ze Sudet stalo módní téma. Zpívají o nich Bratři Orffové, Houpací koně.

I Kittchen, samé temnější věci.

I v literatuře se to téma objevuje, my o tom udělali komiks. Každej druhej seriál v televizi je ze Sudet. Já to chápu, protože je tam pořád co objevovat.

Co vlastně čte člověk, který píše tak signifikantní texty jako vy?

Já hodně četl v mládí, od patnácti do pětadvaceti jsem přečetl snad všechno rozumný, co tu za socialismu vyšlo. Pak jsem se zaměřoval i na lokální literaturu, třeba Zapadlí vlastenci 1932 od Josefa Kocourka. Dneska poslouchám hodně audioknihy, to můžu i při kreslení. Když už máte obrazy vymyšlený, je samotná kresba řemeslo. Aktuální deska je vlastně takový povídkový román. Je hudebně i textově různorodá, od dětství až po různé úseky životů různých lidí. Výsledky mého pozorování.

Do jaké míry je tedy deska autobiografická?

Některý věci jsou, ale většinou je to zkušenost s krajinou a lidmi ze Sudet. Lidi jsou tam svébytní a co postavička, to literární postava.

Takže ty první lásky na albu nejsou vaše.

Nene, moje jsou tajný. Ale může tam být cítit vliv knih jako je třeba "Kdo chytá v žitě". Jak člověk stárne, tak mu téma puberty a formování přijde jako jedno ze zásadních životních období.

Oproti těmhle vzpomínkám je v písničce "Mrzáci" slyšet krize několikaletého vztahu…

Někteří lidi dopadnou tak, že si pak nemají co říct, což já tedy nejsem. Ani "Kdo seje vítr" není o mně, ačkoliv mám ženu a psa a barák po Němcích. Je to o vzteku místních chlapů, co si tam žijí takovým tím tvrdým životem a občas je to popadne. Vlastně je to příběh chlapa, který se naštve, a my se nacházíme před vyhrocením, kdy nevíme, jak to dopadne. Já se takhle dočetl příběh o masovým vrahu ze 68. Kousek od žulovýho lomu v Jeseníku spáchal sebevraždu po mordu, kdy zabil asi osm lidí ze svý rodiny. To se stalo ještě před Hepnarovou, takže nějakou dobu platil za největšího masovýho vraha. Pak přijely ruský tanky, tak se na tenhle příběh trochu zapomnělo. Ta písnička je o jeho vzteku, ne o mým.

Tenhle vztek je teď ve společnosti taky a rozhodně ne jen v Sudetech.

Jo, ja napřed píšu hudbu a pak do ní dosazuju texty a tahle písnička se původně jmenovala "Eritrejci v zahradách". V tý době začali Eritrejci postupovat, tak se začal strach a vztek objevovat. Vztek chlapů, co nevědí, co se sebou.

Čím se v Sudetech chlapi živí?

Dřív jezdili tzv. montáže. Chlapi odjedou na čtrnáct dní pryč něco stavět a jsou od rodiny, pak na týden přijedou domů. Dnes se situace normalizuje, mladí odjíždí študovat.

A vrací se?

Napůl. Vrací a přicházejí tam lidi, kteří tam jdou za konkrétním cílem žít tvrdý život na samotě. Takových sveřepých rodin je teď docela dost.

Umíte si představit, že jednou vydáte album o Praze, o městském životě?

Jó. On Umakart je o tom, jak to mám v Praze. Priessnitz je hudba mojí duše a srdce a Umakart je hudba mozku.

Sám jste mi jednou řekl: "Priessnitz, to můj vnitřní svět, Umakart, to design." Taky jsme se před dvěma lety bavili o volbě pilotního singlu z aktuálního alba. Báli jste se nasadit píseň "Mrzáci", která za mě byla jasný favorit, a nakonec takhle píseň vévodí hitparádám. Co vás přimělo změnit názor?

Nakonec jste asi měla pravdu, volba nebyla na nás, na kapele, ale vybírala to firma a lidi kolem. Ostatní adepti na singly jsou příliš dlouhé. Já se bál toho názvu. "Mrzáci".

Tématika je to od vás očekávatelná a melodie je chytlavá. Jaká je vaše nejoblíbenější skladba na albu?

Moje srdcovka je trochu sobecky "Daleko". Moje tempo, minimal. Nemám rád řachandu, mám rád skrytou sílu.

Hudebně se moc neměníte, ale textově jste se oproti dřívějšímu škrábání až na kost zmírnili. Čím to?

Noo, tenkrát. Já se k textům dostal jako bubeník. Nikdy jsem si nemyslel, že budu psát texty, ale nikdo jinej je psát nechtěl. Učil jsem se jak na to, když jsme se jmenovali Chlapi z práce, tak to byly fakt punkový texty jako: "Jede, jede buldozer, žere, žere zem." Ale transformace do gotický, temný jesenický kytarovky přinesla hledání příběhů ve vlhkých barácích. Momentálně se snažím dostat k civilizmu. Taková lidová píseň umí na třech verších odvyprávět příběh. Dřívější písně byly spíš o pocitech, dojmech, atmosféře. Dnes jdu po příběhu. Podobným směrem jdeme i s Umakartem a jestli někdy budu dělat třeba sólovku. "Daleko" je příklad mýho klasickýho songu.

Nezníte tedy, že plánujete skončit s muzikou.

To ne, jen už nechci dělat bordel s rockovou kapelou, rád bych se zklidnil. Cítím se spíš jako songwriter, možná folkař. Baví mě psát písničky a dělat si je sám. I mě napadají lepší texty, když je píseň jen moje, psát pro kapelu je někdy bolestivej proces.

Co deska ve stylu Kollera s předělávkami vašich písní od jiných umělců? To by mohlo být fajn.

Já si trochu myslím, že kapely už končí. Jako končí cédéčka, tak končí velký kapely. Kapela je přežitek. Dnes fungujou producenti, spolupráce s producentem nebo projekty, jako je ten Kollerův. Nebo sólisti. Nejsem sráč, kterej opouští potápějící se loď, to ne. Ale velká jména jsou dnes už všechno starší party. Jsou tu i zásadnější novější jména jako třeba Vampire Weekend nebo Arcade Fire, pár jich je, ale ty už jsou dnes vlastně taky starý.

Na tenhle problém narážíme třeba na tuzemských festivalech. Pokud se tým snaží dostat do line-upu svěží světová jména, Češi je neznají.

Možná proto jsou zajímavější ty projekty. Třeba Jamese Blakea sleduju už dlouho. Vystupuje jako sólista, ale přijede s kapelou. Nebo Tame Impala je sice kapela, ale taky stojí na jednom člověku, co ve studiu nahrává sám, jen na koncerty bere spoluhráče. To jsou dneska jiný světy než ty o čtyřech klucích, co se potkali na ulici a dali se dohromady. Svět se atomizoval a hudba už se dělá jinak.

Bon Iver teď taky jako sólista a projekt v jednom vydal super desku.

No! Nechci nic předjímat, ale hrozně si rozumím právě s Dušanem Neuwerthem. Producenti jsou dnes snad nejdůležitější lidi v muzice, a lidi, co rozumí zvuku obecně.

V případě "Beztíže" nejde nezmínit, že jsou vaše obaly ručně dělané, což dává exkluzivitě fyzického nosiče úplně jiný rozměr.

Ano, co obal, to originál. Každý jsme nakreslili pomocí šablon a udělátek, které vedly naši ruku a na desky udělaly nějaké symboly. Koncept vymyslel Petr Babák. Inspiraci asi vzal u dětské hry Inspiro. Nevím, jestli to byl jeho záměr, ale vlastně to odkazuje na dětství stejně jako naše deska. Každý jsme to pojali po svým, anarchisti obal počmárali, někdo dělal poctivě kolečka a trojúhelníčky a mandaly.

Kolik to dělá kusů?

Já myslím, že 2 500 CDček. Vinyly možná budou až příští rok. Celé je to proces a ruční práce. Ani hudebně nejsou na desce použity počítače. Deska by měla znít stejně autenticky, jako zníme z pódia.