Jedu ^Amiznova stejnou tratí jako ten^Gkrákt taje sníh. A já ^Fvidím tvoje oči ve všech tma^E7vejch kalužích. Oči^Ami tvoje jak se smějou a jsou ^Gmodrý jako len, proč jen ^Fpřišla tahle chvíle, proč jen při^E7šel tenhle den. ®: Vlak jede ^Amidál a znova houká, tam kde ^Dtunel vrhá st^Dmiín, tam kde jsi ^Amizavřel oči ^E7svý zbyde jen dý^Amim Mám ^Amitvůj dopis jen pár řádků, pálí ^Gjako žhavej klín že mě ^Fčekáš na zastávce nad ^E7údolím jeřabin. Z lidí ^Amikolem nikdo neví, cos mi ^Gtenkrát toužil dát, dodnes ^Ftenhle prsten nosím, dodnes ^E7vidím tebe spát. ®: Vlak zůstal ^Amistát a ticho bolí, tma už na ^Gkraj dopadá, a já ^Fslyšela jak brzdař tuhle ^E7zprávu vykládá, že kousek ^Amidál jak stojí tunel, kluka ^Gvlak tam porazil, snad se^F zdržel měl holt smůlu, už se ^E7ukrýt nestačil. ®: