Lorraine: Nemohla jsem dospat, vzbouzela se stokrát. Teď už vím, jak chutnáš, noci probdělá. Kdosi vklouz mi do snů, o spánek mě okrad, to se přeci hostům jen tak nedělá. Teď se nebe modrá. Snad se mé dny změní. Strasti k vodě pouštím s šedou Anglií. Říkal, že se sejdem. Proč tu ještě není? Co se neodpouští? Co se promíjí? Sluha: Račte mě, prosím, vyslechnout. Omlouvám nerad svého pána, musel však odjed časně zrána. Nechal tu pro vás zatím skvost... Lorraine: S tím ať jde k čertu! Mám jich dost! Sluha: Vám sklouzlo jen tak ze rtu, že pán by měl jít k čertu, vím, řekla jste to v žertu, leč s peklem není špás. Na jeho existenci se shodli zasvěcenci. Jsme malí, krátcí, tencí, když zmocňuje se nás. Jak noční bouře zuří a hnou se hnáty muří... Tak straší na cimbuří! Lorraine: Huá!! Strach strašně ráda mám! Sluha: Jsou ovšem chvíle jisté, když i mi - spiritisté, řvem: Démoni, už zmizte! Lorraine: Já česnek radím Vám! Sluha: Jak smělí jste vy mladší! List obrátíme radši. Pán omlouvat se ráčí, že pláchnul jako kluk. Lorraine: Co počít s pánem hradním? Buď mu nic neusnadním, či smiluji se nad ním. Tak přijímám ten šmuk! Ó, náhrdelník! A praví! S tou útěchou mě zdraví motýl - oko paví! Sluha: Motýla vám kníže spolu s dárkem posílá. Hle, pozornůstka dvojitá! Tu žena zřídka odmítá, jak vím. Lorraine: S motýlem snad kníže nevyved mě aprílem, ta naděj, k níž se utíkám, však může zmizet bůhví kam, jak dým. Sluha: Netajím, že bych rád vám, kněžno, sloužil do stáří. Lorraine: Čí si vstup, čí si vpád mi náhle přines pocit předjaří. Na chvíli, i já si připnu křídla motýlí a zavolám, že odlétám až ke hvězdám a kometám... Snad smím, snad smím.