Tak teď tu stojím
v pokojíku cizím,
na stole láhev ještě nedopitá.
V pokoji, z něhož
za pár minut zmizím
hodiny bijí
a za žaluzií
už svítá.
A tak tu stojím,
podobná tý soše,
taky tak bezkrevná a poodkrytá.
Nejvíc mě děsí
voko na punčoše,
mě nejvíc děsí,
že tam venku kdesi
už svítá.
Zejtra si koupím,
si koupím tamten mohér,
ten, co má barvu jak vřesoviská.
Svět, v kterým žijem,
svět drobnejch lží a proher
zas bude do růžova,
aspoň trochu získá
A tak tu stojím
v pokojíku cizím,
jednou však zmizím
a začnu všechno znova
i tahle noc mi zmizí v propadlišti,
někdo si možná svý srdce pro mě schová
a já už nebudu se bát o ráno příští.
A tak tu stojím,
nechce se mi vracet,
jsem z toho všeho nějak rozpačitá.
Nejvíc mě děsí,
že mi není dvacet,
už představte si
a mě nejvíc děsí
že svítá.
💬 Komentáre
Komentáre budú implementované v ďalšej verzii.