Dlouho v srdci mém byl chlad a dlouho se bálo promluvit, dlouho podzim byl a mlhou kryl vše, co chtělo volně žít. Jaro však se vrací jak v oblacích ptáci, rozlévá se řeky proud a člověk náhle dobře ví kam jít. Sněhy už vánek svál a laskavo přináší květ, jak by se zázrak stal, až do oblak toužím se vznést. Červeň mi do tváře vítr vhání, květů je den ze dne víc, marně už srdce se lásce brání, jdu jitřní rosou ji vstříc,