Býval jsem dříve jiný,
z včerejška znám jen stíny,
žil jsem víc než má se žít,
tak tenká nit.
Býval jsem bezstarostný
a chvílemi málem zlostný,
byl jsem dítě štěstěny,
žil zasněný.
A moje tvář
byla tváří zhýčkanou,
já líbil se dívkám,
přísahám.
A osud lhář,
tvář mi vrátil zmačkanou,
jak vryl do ní nápis:
Navždy sám.
Já měl jsem zkrátka všechno,
jen neuměl moudrost vdechnout,
ubíjel jsem spokojen
svůj všední den.
Jedenkrát na dálnici
já dostal smyk po krajnici,
procitnul jsem za týden,
už oloupen.
A moje tvář,
není mojí tváří víc,
kam zmizel můj usměv,
kdo ví kam.
Snad na oltář
krásy letních létavic,
mně zbyl po něm dlouhý,
dlouhý šrám.
💬 Komentáre
Komentáre budú implementované v ďalšej verzii.