MK: Dnes obloha se kaboní, jak zlo pověstné znamení a k tomu někdo zazvoní, tak naléhavě. Ten zvonek nechám odeznít, vždyť nad tím, kdo to mohl být, se klidně můžu zamyslit nad logem v kávě. Pak mě však zmůže zvědavost, ach, co to bylo za blbost, když otevřu, tak vstoupí host s tak divnou tváří. Vlasy jak popel z cigaret a notně popraskanou pleť a rozpačitě říká "Hleď! Jsem tvoje stáří". JK: "Já jsem tvé stáří, pozvi mě dál, já jsem tvé stáří, pozvi mě dál, pozvi mě dál, pozvi mě dál." MK: Když vůbec nic mu nevěřím, proč mráz mi běží páteří a s mrazem horko soupeří a krev mi vaří. Vždyť žádný odznak nevytáh, tak kam se šourá v bačkorách a přitom říká: "Žádnej strach, jsem tvoje stáří". Jak pavučina má svůj kout a odtamtud se nechce hnout, jen cestou stačil utrhnout list v kalendáři. Teď tady sedí v županu, já neznám žádnou obranu, když říká: "Už tu zůstanu. Jsem tvoje stáří." JK: "Já jsem tvé stáří, pozvi mě dál, já jsem tvé stáří, pozvi mě dál, pozvi mě dál, pozvi mě dál." MK: A já mu na to povídám, že sotva třicet roků mám, to přece ještě spočítám, ty sedmilháři. Jen koukni, to je rodnej list, tak nasaď brejle a zkus číst, až to přečteš, rovnou zmiz, kam patříš, stáří. Host na to: "Co je počet let ? Znám chlápka, ten má v úctě svět a přitom devadesát pět, ten mládím září. Ty ale klidně odzíváš, snad všechno, nač se podíváš, už strašně dlouho v sobě máš své vlastní stáří." JK: "Já jsem tvé stáří, pozvi mě dál, já jsem tvé stáří, pozvi mě dál, pozvi mě dál, pozvi mě dál."