Kéž lavičko, kéž bys promluvila, vždyť ty vlastně dávno patříš nám, ruka má tě kdysi poranila, když jsme ryli srdce a v něm monogram. Tys nás tenkrát spolu seznámila, polibky jsi kryla jasmínem, o štěstí jsem v objetí tu snila, Petřín zdál se rájem a ráj Petřínem. Tys tady slyšela všechny moje stesky, snad jsi i viděla slzu v očích stát, více však vzpomínám, jak byl svět hned hezký, když řekl: „Mám tě rád“. Kéž lavičko, kéž bys promluvila, vždyť ty vlastně dávno patříš k nám, ač nám léta hlavu postříbřila, stále k tobě ráda chodívám. Tys tady slyšela všechny moje stesky, snad jsi i viděla slzu v očích stát, více však vzpomínám, jak byl svět hned hezký, když řekl: „Mám tě rád“. Kéž lavičko, kéž bys promluvila, vždyť ty vlastně dávno patříš k nám, ač nám léta hlavu postříbřila, stále k tobě ráda chodívám.