Já samotářka, samotná,
jdu noci vstříc a šeru koutů,
a otěž sejmu představám
a pochytám je do kornoutů.
A náhle aniž vím,
už mi nic nechybí,
jsem s ním.
Já samotářka najednou
se samotou se vypořádám,
on vlastně vůbec netuší,
že potají mu z ruky hádám.
Co má se mu kdy stát
a co můj nejdražší má rád.
Má tak rád,
když s úsměvem ho vítám,
když jdem tmou
a nábřeží už dřímá.
Je nesvůj,
když den mě neobjímá
a jeho drobných něžností
se sotva dopočítám.
Když pak mží,
tak on mě pláštěm chrání,
zmokne sám,
když přenáší mě louží.
Jen se dotknem a vím,
jak po mě touží,
snad nosil by mě na rukou
v tom dešti do svítání.
Tohle já si jen tak nalhávám,
sama mluvím se sebou i tentokrát,
beznaděj, jen sebeklam, to znám,
jenže já věřím v slůvko snad.
Když svítá a mlha zvolna stoupá,
pryč je déšť a s ním i on se ztrácí,
dům z karet se rozpadá a kácí,
zas na světě jsi samotná,
co naděláš, ty hloupá.
Sen končí,
proč já se koncům bráním?
Příběh můj
je přeludem, jen zdáním.
Co na tom,
ty jdi, samotářko, za ním
s tou věčnou touhou po něčem,
co nemůže ti dát.
Má lásko,
má lásko,
má lásko,
proč jinou máš tak rád?
💬 Komentáre
Komentáre budú implementované v ďalšej verzii.