CVždycky říkali mi v ordiGnaci,
že se Amimně cit Gz těla ztrFácí,
že prý Aminemám Gžádnou Fšanci
Dmidožít se přes dvaGcet.
CVím, že hrob mi někteří už Ghrabou,
já však Amižiju s Gchladnou Fhlavou,
tak teď Amisjíždím Gřeku Fdravou,
protože Dminež zemřít nudou,G
tak to raději Chned.
GJiní pro svůj osud k nebi Fvolají:
“Proč zrovna Amijá? GJá. CJá. Proč zrovna Amijá, Gjá, Cjá, pane?”
DmiAle já si říkám:G “Proč já Cne.”
A já mám na všechno dost času,
když druzí chodí, tak já koníčky pasu.
Než řeknu větu, tak vrchní stočí basu.
Zkus říct “Brno” s obrnou.
Jenže čas je relativní,
zakládám firmu a plním si své sny v ní.
Pochyby druhých už mě neovlivní,
protože i to málo, co mám, by byl hřích odmítnout.
Jiní pro svůj osud k nebi volají…
A můj příběh se opakuje posté.
Zas mi starý přítel v těle roste.
Stal se mým stálým nezvaným hostem
a díky němu bývám osvícen.
Dávno nejsem silný jako Golem,
ale nechci příliš zabývat se bolem
a když si zpívám a rozhlížím se kolem,
tak ze všech lidí, zdá se, jsem šťastný nejvíce.
Jiní pro svůj osud k nebi volají…
💬 Komentáre
Komentáre budú implementované v ďalšej verzii.